Prázdné hnízdo: Samota v domě na okraji Prahy

„Kláro, prosím tě, kdy zase přijedeš?“ volám do telefonu a snažím se, aby mi hlas nezachvěl. Vím, že je zaneprázdněná – práce v Brně, nový byt, přítel, který mě nikdy nechtěl poznat. Ale stejně doufám. „Mami, teď to fakt nejde. Možná na Vánoce,“ odpovídá dcera a já slyším v jejím hlase netrpělivost. „Musím běžet.“ Hovor skončí dřív, než stihnu říct, že mi chybí.

Sedím u stolu v kuchyni, kde kdysi Klára s Ondřejem házeli po sobě kousky chleba a smáli se tak nahlas, že sousedka paní Novotná bouchala do zdi. Teď slyším jen tikání hodin a občasné kroky souseda Karla na chodbě. Karel mi občas pomůže s nákupem nebo vynese odpadky. Je vdovec a taky sám. Někdy spolu pijeme kávu a povídáme si o starých časech – o tom, jak jsme byli mladí a všechno bylo jednodušší.

Ondřej se odstěhoval do Plzně za prací v IT firmě. Volá ještě méně než Klára. „Mami, mám toho moc. Fakt,“ říká vždycky rychle a já slyším, jak za ním někdo volá jeho jméno. „Ozvu se.“ Ale neozve. Někdy mám pocit, že jsem pro něj jen povinnost, kterou musí splnit.

Dům je velký, tři pokoje a zahrada, kterou už sama nezvládám. Když jsem tu s manželem Petrem před třiceti lety začínala, byl to náš sen – místo pro rodinu, pro děti, pro budoucnost. Petr zemřel před pěti lety na rakovinu. Od té doby je tu prázdno. Děti odjely za svými sny a já zůstala s jejich starými plyšáky a fotkami na stěně.

Jednou večer jsem seděla u televize a najednou mě přepadla panika. Co když se mi něco stane? Kdo mě najde? Karel má klíč, ale co když bude pryč? Zavolala jsem Kláře – tentokrát nebrala. Napsala jsem jí zprávu: „Klárko, potřebuju tě.“ Odpověděla až ráno: „Mami, byla jsem na večírku. Všechno v pohodě?“ Napsala jsem jen: „Ano.“ Nechtěla jsem ji zatěžovat.

Jednou týdně chodím do kostela. Modlím se za děti, za zdraví, za to, abych ještě měla sílu. Pan farář mi vždycky podá ruku a ptá se: „Jak se máte, paní Dvořáková?“ Odpovídám: „Jde to.“ Ale nejde to. Cítím se zbytečná.

Karel mi jednou řekl: „Jste silná ženská, Marie.“ Usmála jsem se na něj a chtěla mu věřit. Ale když večer ležím v posteli a slyším jen vlastní dech, připadám si slabší než kdy dřív.

Jednoho dne přijela Klára nečekaně domů. Přivedla s sebou přítele Tomáše – vysoký, tichý kluk s vousy a tetováním na ruce. Seděli jsme u stolu a já se snažila být milá. „Tak co práce?“ ptala jsem se Kláry. „Fajn,“ odpověděla stručně a Tomáš koukal do mobilu. Chtěla jsem jim udělat svíčkovou jako kdysi, ale Klára řekla: „Mami, my nejíme maso.“ Cítila jsem se trapně.

Večer jsme seděli v obýváku a Klára mi řekla: „Mami, nechci tě ranit, ale nemůžeš pořád čekat, že budeme žít jako dřív.“ Podívala jsem se na ni – byla dospělá žena, ne ta holčička s copánky. „Já vím,“ řekla jsem tiše.

Když odjeli zpátky do Brna, dlouho jsem seděla u okna a dívala se na prázdnou ulici. Přemýšlela jsem o tom, jestli jsem děti vychovala správně. Jestli jsem jim dala dost lásky nebo jestli jsem je dusila svými očekáváními.

Jednou večer mi Karel přinesl koláč a seděli jsme spolu na terase. „Marie,“ řekl vážně, „musíte myslet i na sebe.“ Podívala jsem se na něj – měl pravdu. Ale jak? Celý život jsem byla matka a manželka. Kdo jsem teď?

Začala jsem chodit na keramiku do místního kulturního domu. Poprvé po letech jsem měla pocit, že něco tvořím jen pro sebe. Seznámila jsem se s paní Hanou – taky sama doma, děti v zahraničí. Povídaly jsme si o tom, jak těžké je najít nový smysl života.

Někdy mám vztek na děti – že nevolají častěji, že nepřijedou jen tak bez důvodu. Jindy si říkám, že je to tak správně – mají svůj život a já bych měla mít svůj.

Ale když večer zhasnu lampu a slyším ticho v domě, pořád doufám, že jednou zazvoní telefon nebo někdo otevře dveře a zavolá: „Mami!“

Možná bych měla být vděčná za to, co mám – zdraví, střechu nad hlavou, pár přátel. Ale někdy je samota silnější než všechny dobré rady světa.

Ptám se sama sebe: Je možné najít štěstí i tehdy, když už děti odešly? Nebo je mateřská láska navždy spojená s bolestí ztráty? Co si o tom myslíte vy?