Poslední rozloučení se Zuzankou: Příběh matky, která musela pustit své dítě, aby zachránila jiné

„Ne, to není možné… Zuzanko, prosím, otevři oči!“ šeptala jsem zoufale a tiskla její malou ručku v dlani. Všude kolem mě byl jen bílý nemocniční šum, pípání přístrojů a tlumené kroky sestřiček. Petr stál opodál, opřený o zeď, tvář v dlaních, neschopný slova. Bylo ráno, ale slunce se neodvážilo proniknout skrz šedé mraky za oknem.

Před třemi dny jsme ještě byli na hřišti v našem malém městě u Kolína. Zuzanka se smála, když běhala za míčem, a já jí slíbila zmrzlinu za každou branku. Nikdy by mě nenapadlo, že za pár hodin skončíme na pohotovosti. Autonehoda – jedno slovo, které roztrhá život na před a po. Řidič nedal přednost, náraz, křik, ticho. Petr byl v práci, já jsem seděla vedle Zuzanky na zadním sedadle. Pamatuju si jen její vyděšené oči a krev na jejím tričku s Krtečkem.

Teď tu ležela, napojená na hadičky a přístroje. Lékařka, paní doktorka Novotná, přišla tiše do pokoje. „Paní Hrdličková…“ začala opatrně. „Mozková smrt je potvrzená. Vaše dcera už necítí bolest.“ Slyšela jsem její slova jako ozvěnu z jiného světa. Petr se zhroutil na židli a rozplakal se nahlas. Já jen seděla a hladila Zuzanku po vláskách.

Pak přišla otázka, kterou žádný rodič nechce slyšet: „Chtěla byste zvážit darování orgánů? Vaše dcera by mohla zachránit jiné děti.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Jak mám rozhodnout o něčem takovém? Jak mám pustit své dítě – a zároveň dát naději jiným?

„Nechte nás chvíli o samotě,“ požádala jsem tiše. Sestřičky odešly a Petr se ke mně přisunul. „Já nevím…“ vzlykal. „Je to správné? Co když… co když bychom měli ještě počkat?“

„Už není na co čekat,“ zašeptala jsem. „Zuzanka už tu s námi není. Ale možná… možná může být někde jinde.“

Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsme s Petrem nemohli mít děti. Roky pokusů, slz a naděje. Když se Zuzanka narodila, byla pro nás zázrakem. Teď jsem měla možnost stát se zázrakem pro někoho jiného – ale za cenu největší bolesti.

Vrátila se paní doktorka Novotná s formulářem v ruce. „Chcete si to ještě rozmyslet?“ ptala se laskavě.

Podívala jsem se na Zuzanku – její tvář byla klidná, jako by spala. „Ano,“ řekla jsem nakonec. „Chci, aby její srdíčko dál bilo… někde jinde.“

Podepsala jsem papíry s roztřesenou rukou. Petr mě objal a oba jsme plakali tak tiše, až to bolelo víc než křik.

Další hodiny byly jako v mlze. Sestřičky nám přinesly deku a nabídly čaj. Jedna z nich začala tiše zpívat ukolébavku – tu samou, kterou jsem zpívala Zuzance před spaním: „Spi, holčičko, spi…“

Když přišli lékaři pro Zuzanku, políbila jsem ji naposledy na čelo. „Miluju tě,“ zašeptala jsem jí do ouška. Petr stál vedle mě a držel mě za ruku tak pevně, až mi zbělely klouby.

Po operaci nám paní doktorka Novotná přišla říct, že Zuzančino srdce dostane malý Honzík z Brna a ledviny půjdou dvouleté Aničce z Ostravy. „Díky vaší odvaze budou žít další děti,“ řekla tiše.

Ale odvaha… jaká odvaha? Cítila jsem jen prázdno a vztek na celý svět. Proč právě my? Proč právě Zuzanka? Petr se uzavřel do sebe – celé týdny nepromluvil skoro ani slovo. Moje máma mi volala každý den: „Janičko, musíš jíst… musíš žít dál.“ Ale jak mám žít dál bez své holčičky?

Lidé ve městě šeptali za našimi zády – jedni říkali, že jsme hrdinové, druzí nechápali, jak jsme mohli něco takového dovolit. Jednou mi v obchodě starší paní řekla: „To bych já nikdy nedokázala.“ Chtěla jsem jí odpovědět, že to není o odvaze ani síle – je to o lásce tak velké, že bolí.

Petr začal chodit na terapie, já psala dopisy Zuzance do deníku. Každý večer zapaluju svíčku pod její fotkou a šeptám jí novinky ze světa – jak začalo jaro, jak rozkvetly pampelišky na zahradě.

Po půl roce mi přišel anonymní dopis: „Děkujeme vám za život našeho syna Honzíka.“ Byla v něm fotka malého kluka s jizvou na hrudi a úsměvem od ucha k uchu. Plakala jsem dlouho – poprvé to byly slzy vděčnosti.

Dnes už vím, že bolest nikdy nezmizí. Ale vím i to, že Zuzanka žije dál – v jiných dětech, v jejich smíchu a radosti.

Někdy si večer sednu k oknu a ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu? Měla jsem právo rozhodnout o jejím osudu? Co byste udělali vy?