Pokoj, který mi vzali: Když domov přestane být útočištěm
„To snad nemyslíte vážně!“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. Stála jsem uprostřed obýváku, kde seděli máma s tátou a Klára, moje sestřenice z Brna, která se na mě dívala s provinilým úsměvem. „Je to jen na pár měsíců, Aničko,“ řekla máma a snažila se mě pohladit po ruce. Ucukla jsem. „A kde mám jako být já?“ vyjela jsem. Táta se zamračil: „Máš přece ten gauč v obýváku. Klára to teď potřebuje víc.“
Bylo mi sedmnáct a najednou jsem neměla svůj pokoj. Místo toho jsem každý večer skládala peřinu na pohovku, zatímco Klára si v mém pokoji rozvěšovala plakáty a vybalovala kufry. Prý má doma problémy, rodiče se rozvádějí a ona potřebuje klid. Jenže já jsem najednou neměla klid vůbec žádný.
První týdny byly nejhorší. Klára byla milá, snažila se mi to vynahradit – pekla muffiny, nabízela mi svoje oblečení, ale já ji nenáviděla. Nenáviděla jsem ji za to, že mi vzala místo, kde jsem mohla být sama sebou. Nenáviděla jsem rodiče za to, že ji upřednostnili přede mnou. Každý večer jsem ležela na gauči a poslouchala, jak se směje s mámou v kuchyni nebo jak si s tátou povídají o škole. Jako bych byla neviditelná.
Jednou v noci jsem slyšela, jak máma šeptá tátovi: „Anička je poslední dobou hrozně uzavřená.“ Táta si povzdechl: „Musí to vydržet. Klára je teď křehká.“
Doma jsem se začala zdržovat co nejméně. Po škole jsem chodila do knihovny nebo na lavičku do parku pod kaštany. Tam jsem si psala deník a snažila se pochopit, co se vlastně stalo. Proč už nejsem důležitá? Proč mě nikdo neposlouchá?
Jedno odpoledne mě v parku našla babička. Sedla si vedle mě a chvíli mlčela. Pak řekla: „Víš, Aničko, někdy je těžké být velkorysý.“ Podívala jsem se na ni: „A proč bych měla být velkorysá zrovna já? Vždyť já jsem o všechno přišla.“ Babička mě pohladila po vlasech: „Možná právě proto.“
Doma se situace nelepšila. Klára si zvykla na můj pokoj a já na svůj gauč. Rodiče byli pořád unavení a podráždění. Jednou večer přišla máma za mnou do obýváku: „Aničko, nechceš si s námi dát čaj?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Proč bych měla? Stejně mě nikdo neposlouchá.“ Máma si povzdechla a odešla.
Začala jsem mít špatné známky ve škole. Učitelka češtiny si mě zavolala po hodině: „Aničko, co se děje? Dřív jsi byla nejlepší ve třídě.“ Pokrčila jsem rameny: „Nic.“ Ale v očích mě pálily slzy.
Jednoho dne jsem přišla domů dřív a slyšela Kláru brečet v mém pokoji. Stála jsem za dveřmi a poslouchala její tiché vzlyky. Najednou jsem pochopila – ona tu taky není doma. Je tu cizí stejně jako já.
Večer jsme se potkaly v kuchyni. Mlčky jsme si mazaly chleba máslem. Najednou Klára řekla: „Promiň.“ Zvedla jsem oči: „Za co?“ Pokrčila rameny: „Že ti beru pokoj. Že ti beru rodinu.“
Sedly jsme si ke stolu a poprvé spolu mluvily doopravdy. Vyprávěla mi o tom, jak její táta odešel za jinou a máma celé dny pláče. Jak se bojí vracet domů, protože tam je jen ticho a prázdno. Najednou mi bylo líto nejen jí, ale i sebe.
Začaly jsme spolu trávit víc času – chodily jsme na procházky do lesa za městem, pekly bábovku podle babiččina receptu a smály se u starých fotek z dětství. Ale doma to pořád nebylo ono. Rodiče byli rádi, že jsme spolu vycházely, ale mezi mnou a mámou zůstala zeď.
Jednou večer jsem to nevydržela a vybuchla: „Mami, proč jsi mi nikdy neřekla, že tě taky potřebuju? Že já taky něco cítím?“ Máma se rozplakala: „Já myslela, že jsi silná… Že to zvládneš.“
„Ale já už nemůžu být pořád silná,“ zašeptala jsem.
Od té doby jsme spolu s mámou začaly víc mluvit. O tom, jaké to je přijít o svůj prostor i o pocit bezpečí. O tom, jak je těžké být součástí rodiny, která někdy bolí víc než cizí lidé.
Klára nakonec odjela zpátky do Brna k mámě. Můj pokoj byl zase volný – ale už nebyl stejný. Něco ve mně zůstalo zlomené, ale něco jiného zase vyrostlo.
Někdy večer sedím na posteli a přemýšlím: Je možné znovu najít domov tam, kde jste ho ztratili? A co když ten pravý domov není místo, ale lidé kolem vás? Co myslíte vy?