Pod povrchem: Příběh Jany a stínů manželství
„Zase jsi to rozbila, Jano! Copak si nemůžeš dát pozor?“ Jeho hlas mě probodl ještě dřív, než jsem se stihla zvednout z kuchyňské podlahy, kde se kolem mě třpytily střepy bílého hrnku. Bylo půl šesté ráno, venku šero, a já už cítila, jak se mi v hrudi usazuje známý kámen.
„Promiň, byla jsem nepozorná,“ šeptla jsem, ale on už se otočil zády a začal si nalévat kávu do jiného hrnku. Věděla jsem, že dneska bude mlčet. Tak to chodilo pokaždé, když jsem něco pokazila. A pokaždé jsem si připadala menší a menší.
Jmenuji se Jana Novotná a je mi třicet osm let. S Petrem jsme spolu už patnáct let. Když jsme se poznali, byl vtipný, pozorný, dokázal mě rozesmát i v nejhorších chvílích. Ale posledních pár let se něco změnilo. Možná to začalo, když přišel o práci v bance a musel vzít místo skladníka. Možná to bylo mnou. Možná jsme oba zestárli a unavili se.
„Mami, kde mám ponožky?“ ozvalo se z chodby. Naše dcera Klára, třináct let, puberta v plném proudu. Vyběhla jsem z kuchyně, abych jí pomohla, a přitom jsem koutkem oka zahlédla Petra, jak si sedá ke stolu s novinami. Ani se na mě nepodíval.
„V druhé zásuvce, zlato,“ odpověděla jsem Kláře a snažila se usmát. Věděla jsem, že i ona cítí napětí, které visí ve vzduchu. V poslední době se mi začala vyhýbat, zavírala se ve svém pokoji a do školy chodila s hlavou sklopenou.
Když odešli – Petr do práce, Klára do školy – sedla jsem si ke stolu a dívala se na rozbité střepy. Přemýšlela jsem, kdy se ze mě stala ta žena, která se bojí udělat chybu. Kdysi jsem byla jiná. Smála jsem se nahlas, měla jsem kamarádky, chodila jsem na jógu a do kina. Teď jsem měla pocit, že žiju jen v jeho stínu.
Odpoledne jsem šla nakoupit. V obchodě jsem potkala svou bývalou spolužačku, Lenku. „Jani, ty jsi nějaká pohublá. Všechno v pořádku?“ zeptala se mě a já se málem rozbrečela. „Jo, jen hodně práce,“ zalhala jsem. Nechtěla jsem jí říct pravdu. Že doma už dávno nejsem šťastná. Že mám pocit, jako bych se ztrácela sama sobě.
Večer byl Petr zase podrážděný. „Proč není večeře hotová? Víš, že chodím domů unavený!“ vyštěkl na mě. Klára seděla u stolu a dělala, že si čte. „Promiň, měla jsem dneska hodně práce,“ odpověděla jsem tiše. „Vždyť jsi doma! Co tady celý den děláš?“ Jeho slova mě bodala jako jehly.
Po večeři jsem šla do koupelny a pustila si vodu. Sledovala jsem svůj odraz v zrcadle. Kruhy pod očima, unavená tvář, vlasy stažené do culíku. Kde je ta Jana, která se smála a měla sny? Kde je ta žena, která věřila, že si zaslouží lásku?
Jednou v noci jsem nemohla spát. Petr vedle mě chrápal a já zírala do stropu. V hlavě mi běžely jeho výčitky, ticho, které mezi námi narůstalo, a Klářiny smutné oči. Najednou jsem si uvědomila, že už takhle dál nemůžu. Že musím něco změnit. Ale co? Kam bych šla? Mám vůbec sílu odejít?
Druhý den jsem šla s Klárou na procházku. Mlčely jsme, až najednou řekla: „Mami, proč jsi pořád smutná?“ Zastavila jsem se a podívala se na ni. „Nejsem smutná, jen unavená.“ Ale věděla jsem, že jí neříkám pravdu. „Já bych chtěla, abys byla zase veselá jako dřív,“ zašeptala. Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době mi tekly slzy po tváři.
Začala jsem chodit na terapeutické sezení. Nejdřív jsem se bála, že mě někdo uvidí, že se to Petr dozví. Ale po pár týdnech jsem začala chápat, že nejsem sama. Že nejsem špatná manželka, když chci být šťastná. Že mám právo na svůj život.
Jednoho večera jsem seděla s Petrem v obýváku. „Petře, musíme si promluvit,“ začala jsem. „O čem?“ zabručel. „O nás. O tom, jak spolu žijeme. Já už takhle dál nemůžu.“ Zvedl oči od televize a poprvé po dlouhé době se na mě opravdu podíval. „Co tím myslíš?“ „Myslím, že potřebuju změnu. Že potřebuju víc prostoru. Že chci být zase sama sebou.“
Následovala hádka. Křičel, že jsem nevděčná, že rozbíjím rodinu. Klára se schovala ve svém pokoji. Ale já už necouvla. Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že mám sílu stát si za svým.
Nebylo to snadné. Několik týdnů jsme žili jako cizí lidé. Nakonec jsme se dohodli, že si dáme pauzu. Petr odešel k rodičům a já zůstala s Klárou sama. Bylo to těžké, ale zároveň osvobozující. Začala jsem znovu chodit na jógu, potkávat se s kamarádkami, smát se. Klára mi jednou řekla: „Mami, jsi zase jako dřív.“
Nevím, co bude dál. Možná se s Petrem rozejdeme, možná najdeme cestu zpátky k sobě. Ale vím jedno – už nikdy nechci žít ve stínu něčí potřeby mít mě pod kontrolou.
Někdy si večer sednu na balkon, dívám se na hvězdy a ptám se sama sebe: Kolik žen kolem mě žije v tichu a strachu? Kolik z nás má odvahu udělat první krok ke svobodě? Co byste udělali vy na mém místě?