Po svatbě jsem zjistila, že můj muž poslouchá jen svou matku: Lituji, že jsem jim dovolila mě ovládat

„Proč jsi zase koupila tu drahou kávu? Vždyť máme doma obyčejnou!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila tašku na stůl. Tchyně, paní Věra, stála u dřezu a ostře mě sledovala. Můj muž, Petr, seděl v obýváku a ani nezvedl oči od televize. „Mami má pravdu, Zuzano. Nemusíme rozhazovat,“ přidal se bez zaváhání.

Bylo to už půl roku po svatbě a já se cítila jako host ve vlastním životě. Když jsme se s Petrem brali, byla jsem přesvědčená, že jsme tým. Ale místo toho jsme skončili v jeho dětském pokoji v paneláku na Proseku, protože „maminka potřebuje pomoc a bude nám dobře pohromadě“. Měla jsem svůj byt v Holešovicích, ale Petr mě přesvědčil, že to bude jen na pár měsíců. Jenže ty měsíce se táhly a já začala chápat, že tady nejsem vítaná.

Každé ráno jsem vstávala dřív než ostatní, abych si mohla v klidu vypít kávu a nadechnout se. Věra měla ve všem poslední slovo – co budeme jíst, kdy budeme prát, dokonce i jakou barvu ručníků máme používat. Petr nikdy neodporoval. Když jsem mu jednou večer řekla: „Petře, proč se mě nikdy nezastaneš?“, jen pokrčil rameny: „Mami to myslí dobře.“

Začala jsem si připadat neviditelná. Když jsem navrhla, že bychom mohli jít na víkend k mým rodičům do Plzně, Věra okamžitě spustila: „A kdo mi tady pomůže s nákupem? A co když přijde opravář?“ Petr se na mě podíval s omluvným výrazem: „Zuzko, třeba příště.“

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi kuchyně. „Petránku, ona tě odtahuje ode mě. Víš přece, že rodina je nejdůležitější,“ šeptala Věra. „Neboj se, mami,“ odpověděl Petr tiše. „Já bych tě nikdy neopustil.“

V tu chvíli mi došlo, že bojuju s něčím mnohem silnějším než jen s dominantní tchyní. Petr byl na matce závislý. Když jsem mu to později řekla, rozčílil se: „To není pravda! Jenom nechci, aby byla sama.“

Začala jsem být podrážděná a unavená. V práci jsem dělala chyby, kolegyně si všimla mého smutku. „Zuzko, ty nejsi šťastná,“ řekla mi jednou při obědě. Rozbrečela jsem se přímo v jídelně.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Věru v mém pokoji – prohrabovala mi šuplíky. „Co to děláte?“ vyjela jsem na ni. „Jen jsem hledala čisté povlečení,“ odpověděla klidně. Petr přišel za chvíli domů a místo aby mě podpořil, řekl: „Nemusíš být tak hysterická.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po sídlišti, abych nemusela být doma. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak jsem kdysi byla sebevědomá žena s vlastními sny. Teď jsem byla jen stínem sebe sama.

Jednoho večera jsem sbalila pár věcí a odešla do svého bytu v Holešovicích. Petr mi volal až druhý den ráno: „Kde jsi? Maminka je z tebe úplně špatná.“

„A co ty?“ zeptala jsem se tiše.

„Já… já nevím,“ odpověděl zmateně.

Následující týdny byly plné hádek a výčitek. Věra mi posílala dlouhé zprávy o tom, jak rozbíjím rodinu. Petr za mnou párkrát přišel, ale pokaždé mluvil jen o tom, jak je jeho matka smutná.

Začala jsem chodit k psycholožce. Pomohla mi pochopit, že nejsem sobecká, když chci žít svůj život podle sebe. Po roce odloučení jsme s Petrem podepsali rozvodové papíry.

Dnes už vím, že láska nestačí, když jeden z partnerů neumí být dospělý bez svolení své matky. Někdy si říkám: Proč jsem tolik let čekala? Proč jsem dovolila, aby mě ovládali? Možná proto, že jsme v Česku pořád zvyklí dávat rodinu na první místo – i když to znamená ztratit sami sebe.

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že má člověk právo odejít i za cenu rozbití rodiny?