Pět let v mlze: Jak jsem hledala svou dceru Lucii

„Kde je moje dcera?!“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi v uších hučelo a ruce se mi třásly. Policista na druhém konci linky zněl unaveně: „Paní Novotná, už jsme to prošetřili. Vaše Lucie je plnoletá, mohla odejít dobrovolně.“ Ale já jsem věděla, že to není pravda. Lucie by mi nikdy nezmizela beze slova. Byla to moje jediná dcera, moje všechno. A teď už pět let žiju v mlze, kde každý den začíná stejnou otázkou: Kde je?

Bylo jí devatenáct, když odešla. Ten večer jsem ji viděla naposledy. Seděla u kuchyňského stolu, hrála si s hrnkem čaje a nervózně se usmívala. „Mami, dneska jdu ven s Tomášem,“ řekla a já jsem ji jen letmo pohladila po vlasech. Tomáš byl její první vážný přítel, kluk z vedlejší vesnice. Nikdy jsem mu moc nedůvěřovala – byl tichý, uzavřený, v očích měl něco temného. Ale Lucie byla zamilovaná a já jsem nechtěla být ta zlá matka, co zakazuje.

Druhý den ráno jsem našla její pokoj prázdný. Postel byla ustlaná, na stole ležel mobil i peněženka. Jen její bunda chyběla. Volala jsem jí, psala zprávy, ale nic. Tomášovi rodiče tvrdili, že o ničem nevědí. Policie přijela až večer a tvářili se otráveně: „Slečna je dospělá, možná si jen potřebuje odpočinout od domova.“

Od té chvíle začalo peklo. Každý den jsem obcházela sousedy, ptala se, jestli Lucii neviděli. Všichni se mi vyhýbali pohledem. Někteří šeptali za mými zády: „Ta Novotná si neumí uhlídat vlastní dítě.“ Jiní jen pokrčili rameny: „Dneska mladí utíkají běžně.“ Ale já jsem cítila, že něco není v pořádku.

Začala jsem pátrat sama. Procházela jsem lesy kolem města, ptala se v hospodách, rozvěšovala plakáty s její fotkou. Jednou za mnou přišla sousedka paní Dvořáková: „Slyšela jsem, že Tomáš měl nějaké problémy s drogami… Možná ji do něčeho zatáhl.“ Zatmělo se mi před očima. Proč mi to nikdo neřekl dřív? Proč všichni mlčí?

Můj manžel Petr to nesl jinak. Uzavřel se do sebe, přestal chodit do práce, celé dny seděl u televize a mlčel. Když jsem na něj křičela, proč mi nepomůže hledat naši dceru, jen pokrčil rameny: „Stejně už je pozdě.“ Začali jsme se hádat kvůli každé maličkosti. Jednou v noci jsem ho našla v Luciině pokoji, jak drží její svetr a tiše pláče.

Policie mezitím případ odložila. Prý není důkaz o trestném činu. Zůstala jsem na všechno sama. Lidé ve městě mě začali obcházet obloukem – prý jsem blázen, co nedokáže přijmout realitu. Ale já jsem nemohla přestat hledat.

Jednoho dne mi přišel anonymní dopis: „Hledej v chatové oblasti u rybníka.“ Srdce mi bušilo až v krku. Okamžitě jsem tam jela – sama, protože Petr odmítl jet se mnou. Procházela jsem opuštěné chatky, volala Luciino jméno do ticha lesa. Našla jsem jen starou mikinu a prázdnou láhev od vína. Policie tvrdila, že to nic neznamená.

Začala jsem psát blog o svém pátrání. Lidé mi psali povzbudivé zprávy i nenávistné komentáře: „Nechte ji být!“, „Možná prostě nechtěla být s vámi.“ Ale já jsem nemohla uvěřit, že by mě Lucie opustila bez rozloučení.

Jednou v noci mi zazvonil telefon. Neznámý hlas zašeptal: „Lucie je v pořádku. Nehledejte ji.“ Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Policie to označila za hloupý žert. Ale já začala znovu doufat.

Petr mezitím odešel z domu. Prý už nemůže dál žít v téhle nejistotě a bolesti. Zůstala jsem sama v prázdném bytě plném Luciiných věcí a vzpomínek.

Pět let uplynulo a já stále nevím nic jistého. Každý den začínám i končím stejnou otázkou: Kde je moje dcera? Co když jsem něco přehlédla? Co když ji někdo drží proti její vůli? Nebo… co když už není mezi námi?

Někdy si říkám, jestli má smysl dál bojovat. Ale pak si vzpomenu na Luciin smích a její oči plné života a vím, že nemůžu přestat hledat.

Možná jednou najdu odpověď. Možná jednou budu moct zase klidně spát.

Řekněte mi – co byste dělali vy na mém místě? Má matka někdy právo vzdát se naděje?