Pět let v mlze: Jak jsem hledala svou dceru Lucii

„Kde je Lucie?! Kde je moje holčička?!“ křičela jsem do ticha našeho bytu, zatímco jsem svírala její oblíbený svetr. Bylo to přesně pět let od chvíle, kdy jsem ji naposledy viděla. Tehdy mi zamávala ve dveřích, usmála se a řekla: „Neboj se, mami, vrátím se brzy.“ Odešla s Tomášem, svým přítelem, kterého jsem nikdy neměla ráda. Od té doby se po ní slehla zem.

První týdny byly jako zlý sen. Volala jsem na policii, obcházela nemocnice, ptala se sousedů. Všichni krčili rameny. „To je v tomhle věku normální,“ říkali policisté. „Děti utíkají z domova, vrátí se.“ Ale Lucie se nevrátila. Každý den jsem seděla u okna a čekala na její kroky na chodbě. Každou noc jsem si vyčítala, že jsem ji nechala odejít, že jsem nebyla přísnější, že jsem jí nevěřila.

Manžel Petr se uzavřel do sebe. Přestal mluvit o Lucii, přestal mluvit se mnou. „Musíme žít dál,“ opakoval tiše, když jsem mu ukazovala nové letáky s Luciinou fotkou. Ale jak mám žít dál, když nevím, jestli je moje dítě živé?

Jednoho dne jsem potkala sousedku paní Novotnou na schodech. „Slyšela jsem, že Lucie byla viděna v Brně,“ šeptla mi spiklenecky. Chytila jsem se té naděje jako tonoucí stébla. Okamžitě jsem sedla na vlak do Brna a celé dny bloudila po ulicích, ptala se lidí, rozdávala letáky. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel.

Začala jsem psát blog o našem příběhu. Doufala jsem, že se někdo ozve, že někdo něco ví. Lidé mi psali povzbudivé zprávy, ale také urážky: „Kdybyste byla lepší matka, vaše dcera by neutekla.“ Tyhle komentáře mě ničily. Přesto jsem pokračovala dál.

Jednou v noci mi přišel anonymní e-mail: „Lucie je v pořádku. Nehledejte ji.“ Srdce mi bušilo až v krku. Běžela jsem na policii s vytisknutým e-mailem. Policista si ho prohlédl a pokrčil rameny: „To může napsat kdokoliv.“ Cítila jsem vztek a bezmoc. Proč nikdo nechce pomoct? Proč je pro ně moje dcera jen další číslo ve statistice?

Začala jsem sledovat Tomáše. Po zmizení Lucie se odstěhoval k rodičům do Kladna a odmítal se mnou mluvit. Jednou jsem ho zastihla před domem jeho matky. „Tomáši! Prosím tě, řekni mi, co se stalo s Lucií!“ vykřikla jsem zoufale. Podíval se na mě s prázdným výrazem a řekl: „Nevím, kde je. Už mě neotravujte.“

V noci mě budily noční můry – viděla jsem Lucii v temném lese, slyšela její volání o pomoc. Ráno jsem vstávala s pocitem viny a zoufalství. Petr začal trávit víc času v práci a doma jsme spolu skoro nemluvili. Naše manželství se rozpadalo pod tíhou bolesti a nejistoty.

Jednoho dne mi zavolali z policie: „Našli jsme dívku odpovídající popisu vaší dcery.“ Srdce mi poskočilo nadějí i strachem zároveň. Jela jsem na stanici s pocitem, že se mi podlomí kolena. Dívka to nebyla Lucie. Byla to jiná matka, která plakala štěstím i úlevou zároveň – její dcera byla nalezena živá.

Začala jsem chodit do skupiny rodičů pohřešovaných dětí. Tam jsem poprvé mohla otevřeně mluvit o své bolesti bez strachu z odsouzení. Sdíleli jsme své příběhy, plakali jsme spolu i se smáli nad vzpomínkami na naše děti. Byli jsme si navzájem oporou.

Jednou večer přišla Petr za mnou do kuchyně a tiše řekl: „Myslíš si někdy, že bychom měli přestat hledat?“ Podívala jsem se mu do očí plných slz a odpověděla: „Nikdy.“

Pět let žiji ve stínu nejistoty a bolesti. Každý den si kladu otázku: Co kdybych tehdy Lucii zastavila? Co kdybych byla lepší matka? Ale také věřím, že jednoho dne najdu odpovědi.

Možná nikdy nezjistím pravdu o tom, co se stalo s mou dcerou. Ale nikdy nepřestanu doufat a hledat ji.

A vy – co byste dělali na mém místě? Jak dlouho byste dokázali žít v nejistotě a nevzdat to?