Odpustí mi někdy rodina, že jsem tátu odvezla do domova důchodců?

„Mami, jak jsi mohla? Vždyť jsi ho tam prostě odložila jako starý nábytek!“ křičela na mě dcera Klára, zatímco syn Tomáš jen mlčky seděl v koutě a vyhýbal se mému pohledu. Stála jsem uprostřed našeho obýváku, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Včera jsem odvezla svého otce, Františka, do domova důchodců v Kladně. Bylo to rozhodnutí, které jsem zvažovala celé měsíce, ale nikdy jsem si nemyslela, že mě to takhle roztrhá zevnitř.

Táta byl vždycky silný chlap. Pracoval celý život jako strojvedoucí na dráze, ruce měl mozolnaté a oči laskavé. Po smrti maminky se ale začal ztrácet. Zapomínal, kde je, často bloudil po bytě a jednou dokonce odešel v noci ven jen v pyžamu. Když jsem ho našla na autobusové zastávce, jak volá na kolemjdoucí, aby mu řekli cestu domů, věděla jsem, že už to sama nezvládnu.

„Mami, vždyť jsme ti nabízeli pomoc! Mohli jsme se střídat,“ vyčítala mi Klára. Ale ona neviděla ty noci, kdy jsem seděla u postele a čekala, jestli se táta zase nevzbudí a nebude chtít jít ven. Neviděla, jak jsem musela opustit práci v knihovně, protože už jsem nestíhala ani základní věci doma. Manžel Petr mi sice pomáhal, ale i on měl své limity.

Když jsem poprvé navštívila Domov U Zámečku, byla jsem překvapená. Nebylo to žádné ponuré místo plné zápachu a smutku, jak jsem si představovala. Paní ředitelka Novotná mě provedla pokojem s výhledem do zahrady a ukázala mi společenskou místnost, kde hráli šachy i karty. „Víme, že je to těžké rozhodnutí,“ řekla mi tiše. „Ale někdy je to nejlepší pro všechny.“

Přesto mě teď rodina nenávidí. Bratr Milan mi napsal dlouhý e-mail plný výčitek: „Jsi bezcitná. Táta by nikdy nechtěl skončit mezi cizími lidmi.“ Jenže Milan bydlí v Brně a za poslední rok přijel dvakrát. Všichni mají plno řečí o rodinné soudržnosti, ale když šlo o skutečnou péči, byla jsem na to sama.

Táta první dny v domově mlčel. Seděl na posteli a díval se z okna. Když jsem za ním přišla s jeho oblíbenými koláčky od paní Vávrové z pekárny, jen se usmál a pohladil mě po ruce. „Neboj se o mě, holčičko,“ zašeptal. „Já vím, že už to bylo moc.“ Ale když jsem odcházela, slyšela jsem jeho tichý pláč.

Doma se atmosféra změnila. Klára se mnou přestala mluvit úplně. Tomáš mi jednou večer řekl: „Mami, já chápu, že jsi unavená… Ale já bych to tátovi nikdy neudělal.“ Petr se snažil být nestranný, ale i on byl napjatý. Všude viselo ticho a napětí.

Jednou večer jsem seděla u stolu s hrnkem čaje a přemýšlela nad tím vším. Vzpomněla jsem si na dětství – na to, jak mě táta učil jezdit na kole v parku na Letné, jak mi nosil čokoládu z nádraží a jak mě objal po maturitě. Slzy mi tekly po tváři a já si říkala: „Co když mají pravdu? Co když jsem opravdu selhala?“

Začaly mi chodit zprávy od sousedů i známých: „Slyšeli jsme o Františkovi… To je hrozné.“ Někteří mě litovali, jiní odsuzovali. Ve vesnici se rychle šíří drby – prý jsem kariéristka a radši mám svůj klid než vlastní rodinu.

Jednoho dne mi volali z domova důchodců: „Pan František dnes spadl při procházce v zahradě.“ Rozběhla jsem se tam okamžitě. Táta měl jen naražené koleno, ale byl zmatený a vystrašený. Seděla jsem u jeho postele a držela ho za ruku.

„Promiň mi to všechno,“ šeptala jsem mu do vlasů. „Já už nevěděla jak dál.“ On mě pohladil po tváři: „Neboj se… Já ti odpouštím.“

Ale rodina neodpouští. Klára mi poslala zprávu: „Jestli se tátovi něco stane, nikdy ti to nezapomenu.“ Tomáš přestal chodit domů na večeře. Milan už ani nevolá.

Každý den žiju s pocitem viny i úlevy zároveň – táta má odbornou péči a já zase trochu dýchám. Ale za jakou cenu? Přemýšlím nad tím pořád dokola.

Možná bych měla být silnější… Možná bych měla víc bojovat za pochopení ostatních. Ale někdy mám pocit, že člověk prostě nemůže vyhrát – ať udělá cokoliv.

Říkám si: „Je lepší být nenáviděná za správné rozhodnutí než milovaná za lež? Nebo jsem opravdu selhala jako dcera? Co byste udělali vy na mém místě?“