Odložené štěstí: Příběh jedné matky z porodnice v Motole

„Kláro, už to bude, nadechni se… ještě jednou!“ ozývá se hlas porodní asistentky Jitky, zatímco já svírám prostěradlo a snažím se nevnímat bolest, která mi trhá tělo i duši. Všude kolem mě je ruch, světla, cizí ruce. V hlavě mi hučí jediná myšlenka: Co když to nezvládnu? Co když nejsem dost dobrá máma?

Když se ozve první pláč mého syna, cítím na okamžik vlnu štěstí. Ale hned ji vystřídá tíživý stín. Jitka mi pokládá miminko na hruď. „Podívejte, Kláro, máte krásného chlapečka.“ Dívám se na něj, ale místo radosti cítím jen prázdno a strach. Všichni kolem mě čekají úsměv, slzy dojetí, ale já mám pocit, že se dusím.

O tři dny později sedím na posteli v pokoji číslo 12 v motolské porodnici. Venku prší. Sestřička Alena mi přináší syna na kojení. „Kláro, všechno v pořádku? Vypadáte smutně.“ Přikývnu, ale uvnitř mě zuří bouře. V noci nemůžu spát. Každý pláč miminka mi připadá jako výčitka. Vzpomínám na slova své matky: „Dítě potřebuje silnou mámu, ne slabou.“

Můj muž Petr za mnou chodí každý den. „Klárko, neboj, všechno zvládneme. Máme přece krásný byt v Dejvicích, oba dobrou práci…“ Jenže on neví, jaké je to probouzet se s pocitem, že nejsem dost dobrá. Že bych mohla svému synovi ublížit tím, jaká jsem.

Jednou večer sedím u okna a sleduji kapky deště stékající po skle. Přemýšlím o tom, jak jsem jako malá často slyšela hádky rodičů. Táta pil a máma křičela. Nikdy jsem necítila bezpečí. Co když tohle předám dál?

Ráno přijde psycholožka paní Novotná. „Kláro, všimla jsem si, že jste hodně uzavřená. Chcete si popovídat?“ Nejdřív mlčím, ale pak to ze mě vytryskne: „Já ho nemůžu vychovávat! Bojím se, že mu zničím život! Nejsem připravená být matkou.“

Paní Novotná mě drží za ruku. „Tohle není slabost. Je to odvaha přiznat si pravdu.“

Další den přijde Petr s kyticí pivoněk. „Klárko, co se děje? Proč jsi tak odtažitá?“ Dívám se na něj a poprvé mu říkám pravdu: „Petře, já to nezvládnu. Nechci být matkou. Nechci našeho syna zničit tím, jaká jsem.“

Petr zbledne. „To nemyslíš vážně! Vždyť jsme se na něj těšili!“

„Ty možná ano,“ šeptám. „Ale já jsem celou dobu jen hrála roli.“

Následující hodiny jsou jako zlý sen. Sestřičky šeptají na chodbě, maminky v pokoji na mě koukají skrz prsty. Volají sociální pracovnici. Všichni mě soudí – nebo si to aspoň myslím.

Sedím v malé kanceláři s paní Novotnou a sociální pracovnicí paní Dvořákovou. „Kláro,“ říká paní Dvořáková jemně, „je to vaše rozhodnutí? Chcete syna opravdu nechat v nemocnici?“

Slzy mi stékají po tváři. „Ano,“ zašeptám. „Chci pro něj lepší život.“

Podepisuji papíry s roztřesenou rukou. Petr odešel bez rozloučení.

Poslední noc v porodnici nespím. Dívám se na svého syna – malý uzlíček zabalený v modré dece. Hladím ho po tvářičce a šeptám: „Odpusť mi…“

Ráno odcházím s prázdnou taškou a těžkým srdcem. Venku už neprší – jen je podivně ticho.

Doma mě čeká prázdný byt a ticho, které bolí víc než jakýkoli křik. Matka mi volá: „Co jsi to udělala? To jsi opravdu moje dcera?“ Nemám sílu jí odpovědět.

Dny plynou jeden za druhým. Chodím do práce jako robot – kolegové nic netuší. Každý večer si kladu otázku: Udělala jsem správně? Nebo jsem jen zbaběle utekla?

Jednou potkám v tramvaji ženu s malým chlapečkem. Má stejný úsměv jako můj syn… nebo si to jen představuji? Srdce mi sevře bolest i naděje zároveň.

Možná jednou najdu odvahu mu napsat dopis a vysvětlit mu své rozhodnutí.

Ale dnes večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Je možné být dobrou matkou tím, že své dítě opustíte? Nebo je to jen výmluva pro vlastní slabost?

Co byste udělali vy na mém místě?