Od té doby mi děti volají každý den, ale necítím v tom lásku: Podezírám je kvůli dědictví

„Mami, jak se dneska cítíš? Nezapomněla jsi si vzít léky?“ ozvalo se z telefonu sotva jsem ho zvedla. Byla to Jana, moje nejstarší dcera. Ještě před rokem mi volala jednou za měsíc, někdy ani to ne. Teď volá každý den. Stejně jako Petr a Eva. Každý den, přesně v jinou hodinu, jako by si to mezi sebou rozdělili.

Sedím u okna v našem starém bytě v Pardubicích a dívám se na prázdné dětské hřiště. Kdysi jsem tam s nimi sedávala na lavičce a smála se jejich dětským hrám. Teď už jsou dospělí. Mají své rodiny, své starosti. A já? Já jsem tu sama.

„Jano, mám se dobře, opravdu. Dneska jsem si uvařila guláš a šla na procházku,“ odpovídám a snažím se, aby můj hlas zněl vesele. Ale Jana už mě neposlouchá. „A nezapomeň si zkontrolovat tlak! A kdyby ti bylo špatně, hned mi zavolej! A… mami, víš, že tě máme rádi, viď?“ Její hlas je rychlý, nervózní. Jako by odříkávala naučenou básničku.

Když zavěsím, chvíli jen sedím a poslouchám ticho. Vzpomínám na doby, kdy jsme byli všichni spolu. Kdy mi manžel Petr jednoho dne oznámil, že odchází za jinou ženou. Zůstala jsem sama se třemi malými dětmi a pocitem zrady, který mě pálil v hrudi ještě roky potom. Dřela jsem ve školní jídelně, abych je uživila. Nikdy jsem jim nic nevyčítala. Snažila jsem se být tou nejlepší mámou.

Ale teď… Teď mám pocit, že pro ně znamenám jen povinnost. Nebo ještě hůř – investici do budoucnosti.

Před pár měsíci jsem byla v nemocnici kvůli zápalu plic. Ležela jsem tam sama, děti přijely až po týdnu. Ale od té doby mi volají každý den. Zpočátku mě to těšilo – konečně mají o mě zájem! Ale brzy jsem si všimla, že jejich otázky jsou pořád stejné: „Jak ti je? Nechceš s něčím pomoct? Máš všechno zaplacené? A co byt? Už jsi přemýšlela o domově důchodců?“

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Janou a Petrem, když si mysleli, že spím: „Musíme být opatrní. Kdyby něco… víš, jak to chodí s dědictvím.“

Od té chvíle mi v hlavě hlodá červík pochybností. Volají mi proto, že mě mají rádi? Nebo proto, že čekají na to, co po mně zůstane?

Minulý týden přišla Eva s dětmi na návštěvu. Malý Tomášek si hrál s autíčky na koberci a Eva mi pomáhala s nádobím.

„Mami,“ začala opatrně, „neuvažovala jsi o tom, že bys prodala byt a přestěhovala se někam blíž k nám? Bylo by to pro tebe jednodušší… a my bychom ti mohli víc pomáhat.“

Podívala jsem se jí do očí a viděla v nich něco nového – vypočítavost? Nebo jen strach o mě? Sama nevím.

„Evčo,“ řekla jsem tiše, „já tady chci zůstat. Tohle je můj domov.“

Zamračila se a rychle změnila téma.

Někdy večer nemůžu usnout a přemýšlím: Kde se stala chyba? Vychovala jsem je špatně? Nebo je to prostě dnešní doba – každý myslí hlavně na sebe?

Před týdnem mi volal Petr: „Mami, měl bych na tebe prosbu… Potřeboval bych půjčit peníze na opravu auta. Vrátím ti je hned, jak dostanu výplatu.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem jim dávala poslední peníze na školní výlety a nové boty. Teď už nemám moc co rozdávat. Ale stejně jsem mu poslala dva tisíce.

Dnes mám narozeniny. Čekala jsem, že někdo přijde – aspoň na chvíli. Ale místo toho mi všichni jen zavolali: „Mami, všechno nejlepší! Omlouváme se, máme toho moc… Ale příští týden určitě přijedeme!“

Sedím u stolu s dortem pro jednoho a dívám se na fotografie svých dětí na poličce. Vzpomínám na jejich smích, na společné Vánoce i letní dovolené u Máchova jezera.

Najednou mi přijde zpráva od Jany: „Mami, nezapomeň si vzít prášky! A kdybys něco potřebovala ohledně bytu nebo účtů, dej vědět.“

Zavírám oči a cítím slzy v koutcích. Tolik bych si přála slyšet prosté: „Mami, chybíš nám.“

Možná jsem příliš podezřívavá. Možná mě opravdu mají rádi – jen to neumí dát najevo jinak než otázkami na zdraví a finance.

Ale někde uvnitř mě hlodá strach: Co když pro ně znamenám jen číslo na účtu? Co když už nejsem jejich máma – jen stará paní s bytem v centru?

Možná bych jim měla říct, jak se cítím… Ale bojím se jejich reakce. Nechci být za tu zatrpklou matku.

A tak sedím dál u okna a čekám – na upřímný zájem, na objetí nebo aspoň opravdový úsměv.

Říkám si: Je tohle stáří? Je tohle osud všech matek? Nebo jsme si navzájem přestali rozumět?

Co myslíte vy – poznali byste upřímnost svých blízkých? Nebo byste také začali pochybovat?