Obyčejný den se mění v noční můru: „Jmenuji se Jana, a tohle je tvoje dcera Eliška. Je jí pět.“

Byl to typický úterní večer. Slunce zapadalo a vrhalo teplou oranžovou záři na předměstské ulice, když jsem se vracel domů z práce. Moje mysl byla zaměstnána obvyklými myšlenkami—co si dát k večeři, blížící se termín projektu a plány na víkend. Netušil jsem, že můj život se chystá k dramatickému obratu.

Když jsem se blížil k příjezdové cestě, uslyšel jsem hlas volající: „Petře!“ Byl to ženský hlas, neznámý a přesto naléhavý. Otočil jsem se, zmatený. Stála tam žena kolem třicítky, držící za ruku malou holčičku, která nemohla mít víc než pět let.

„Petře,“ zopakovala, její hlas se mírně třásl. „Jmenuji se Jana a tohle je tvoje dcera Eliška.“

Cítil jsem šok, který mnou projel. Dcera? Neměl jsem dceru. Alespoň jsem si to myslel. Moje mysl závodila, když jsem se snažil pochopit situaci.

„Omlouvám se, ale musíte se mýlit,“ řekl jsem a snažil se udržet svůj hlas klidný. „Nemám dceru.“

Janiny oči se zalily slzami, když zavrtěla hlavou. „Ne, Petře. Máš. Eliška je tvoje dcera. Setkali jsme se před šesti lety na té konferenci v Brně. Pamatuješ si?“

Vzpomínal jsem si na konferenci v Brně. Byla to změť schůzek, prezentací a nočních networkingových akcí. Ale nemohl jsem si vzpomenout na setkání s Janou nebo na něco, co by naznačovalo, že jsem otcem dítěte.

„Podívejte,“ řekl jsem a snažil se zůstat klidný, „myslím, že máte špatného člověka.“

Jana sáhla do tašky a vytáhla fotografii. Byla to fotka mě a jí, pořízená v něčem, co vypadalo jako bar. Usmívali jsme se, naše tváře byly blízko u sebe. Datum na fotografii bylo před šesti lety.

Moje srdce kleslo, když jsem zíral na fotografii. Bylo to nepopiratelné důkaz toho, že jsme se setkali. Ale jak je to možné? Jak bych mohl mít dceru a nevědět o tom?

„Proč mi to říkáš teď?“ zeptal jsem se, můj hlas sotva slyšitelný.

Jana se zhluboka nadechla. „Snažila jsem se tě najít roky, Petře. Neznala jsem tvoje příjmení ani kde bydlíš. Měla jsem jen tuhle fotku a vzpomínku na tu noc. Ale pak jsem viděla tvůj obrázek v článku o tvé firmě minulý měsíc a věděla jsem, že tě musím najít.“

Podíval jsem se dolů na Elišku, která svírala plyšového králíčka a dívala se na mě širokýma nevinnýma očima. Měla moje oči.

„Nevím, co říct,“ přiznal jsem se, cítící se ohromený.

„Nemusíš teď nic říkat,“ řekla Jana tiše. „Jen jsem si myslela, že bys to měl vědět. Eliška si zaslouží znát svého otce.“

Váha jejích slov mi těžce spočinula na ramenou. Můj život byl v okamžiku obrácen vzhůru nohama. Neměl jsem tušení, co dělat nebo jak tuto informaci zpracovat.

„Můžeme o tom mluvit víc?“ zeptal jsem se s pocitem strachu a odpovědnosti.

Jana přikývla. „Samozřejmě. Můžeme to brát krok za krokem.“

Když odcházely s příslibem brzkého setkání, stál jsem tam na své příjezdové cestě a cítil se jako by můj svět byl rozbitý na kusy. Obyčejný den se změnil v noční můru a já neměl tušení, jak se z ní probudit.