Oběť, která mě změnila: Příběh jedné české matky

„Mami, proč jsi zase doma?“ Lucie stála ve dveřích našeho bytu na sídlišti v Modřanech, batoh ledabyle přehozený přes rameno a oči plné nevyřčených otázek. Její hlas byl ostrý, skoro až obviňující. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet, ale místo toho jsem se usmála a snažila se vypadat klidně. „Dneska jsem měla pohovor, Luci. Ale… nevyšlo to.“

Zavřela za sebou dveře a odhodila boty do kouta. „To je už třetí tento měsíc, viď?“ Její slova mě bodla víc než bych čekala. Když jsem před sedmi lety dala výpověď v knihovně na Smíchově, abych mohla Lucii pomáhat s učením a vozit ji na gymnastiku, byla jsem přesvědčená, že dělám to nejlepší pro naši rodinu. Tehdy mi bylo třicet šest a měla jsem pocit, že svět je přede mnou otevřený. Dnes mi je třiačtyřicet a mám pocit, že se mi svět zavřel před nosem.

Manžel Petr mi často říkával: „Jani, to zvládneme. Peněz máme dost.“ Jenže teď už to tak není. Petr přišel před rokem o práci v tiskárně a od té doby bere každou brigádu, která se naskytne – rozváží pizzu, opravuje kola sousedům, dokonce prodával na farmářských trzích domácí sirupy. Ale pořád to nestačí.

Sedím u kuchyňského stolu a dívám se na inzeráty na pracovních portálech. Všude chtějí angličtinu, znalost Excelu, praxi v oboru… Můj životopis je děravý jako ementál. Když mi dnes personalistka v malé firmě na Praze 4 řekla: „Máte dlouhou pauzu v zaměstnání. Co jste za tu dobu dělala?“, chtělo se mi křičet: „Byla jsem matka! Pomáhala jsem dceři s dyslexií! Byla jsem tu pro ni, když ji šikanovali ve škole!“ Ale místo toho jsem jen tiše odpověděla: „Starala jsem se o rodinu.“

Lucie bouchne dveřmi od pokoje. Slyším, jak si pouští hudbu – zase ten její oblíbený Kryštof. Vzpomenu si na ty roky, kdy jsem ji vodila do školky za ruku a ona se mě držela tak pevně, jako bych byla její jediná jistota na světě. Teď už mě skoro nepotřebuje. Má svoje kamarádky, svůj svět TikToku a Instagramu. Já zůstávám v kuchyni sama se svými myšlenkami.

Večer přijde Petr domů unavený a bez nálady. „Něco nového?“ zeptá se bez naděje v hlase.

„Ne,“ odpovím tiše.

„Musíme něco změnit,“ povzdechne si a já cítím, jak mezi námi roste napětí. Už spolu skoro nemluvíme o ničem jiném než o penězích a práci. Dřív jsme si povídali o filmech, o výletech do Krkonoš nebo o tom, jak Lucie poprvé zvládla kotrmelec na trávníku u babičky.

Jednou večer slyším Lucii telefonovat s kamarádkou: „Moje máma je pořád doma. Nechápu to. Všichni rodiče chodí do práce…“ Její slova mě zasáhnou jako facka. Připadám si zbytečná. Nejhorší je ten pocit viny – že jsem něco pokazila, že jsem měla zůstat v práci a být vzorem nezávislosti.

Začnu chodit na úřad práce. Tam potkávám jiné ženy – některé mladší, některé starší než já. Jedna z nich, paní Alena, mi řekne: „Nebojte se, paní Jano. Já byla doma patnáct let a nakonec jsem našla místo v domově důchodců.“ Její povzbuzení mi dodá trochu odvahy.

Přihlásím se na kurz práce s počítačem na místní pobočce knihovny. Sedím mezi dvaceti dalšími ženami a cítím se trapně – mladší kolegyně všechno chápou hned, já zápasím s tabulkami v Excelu. Ale nevzdávám to.

Jednoho dne přijde Lucie domů dřív než obvykle. Sedne si ke mně ke stolu a chvíli mlčí. Pak tiše řekne: „Mami… promiň, že jsem byla protivná.“ Podívám se na ni a vidím v jejích očích něco nového – snad pochopení? „Já vím, že to nemáš lehké,“ dodá.

V tu chvíli mi dojde, že moje oběť nebyla zbytečná. Možná nejsem úspěšná manažerka ani doktorka věd, ale byla jsem tu pro svou dceru ve chvílích, kdy mě nejvíc potřebovala.

Začnu si psát deník – každý den si zapisuji malé úspěchy: zvládla jsem nový vzorec v Excelu; poslala jsem životopis do další firmy; usmála jsem se na sebe do zrcadla.

Jednoho dne mi zavolají z místní knihovny: „Paní Jano, hledáme někoho na poloviční úvazek do dětského oddělení. Máte zájem?“ Srdce mi poskočí radostí i strachem zároveň.

Když nastoupím do nové práce, cítím se nejistě – ale zároveň živá jako už dlouho ne. Lucie za mnou přijde po škole: „Mami, můžu ti pomoct s knihami?“ Usměju se na ni a poprvé po dlouhé době mám pocit, že všechno bude zase dobré.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala bych to znovu? Byla ta oběť správná? A co vlastně znamená být dobrou matkou? Co si o tom myslíte vy?