Nikdy jsem se nevdala: Jak mi zasnoubení zlomilo srdce i důvěru

„To snad nemyslíš vážně, Petře! Ty jsi mi lhal celou dobu?“ křičela jsem v kuchyni jeho bytu, zatímco jeho matka paní Novotná stála v rohu a upřeně sledovala podlahu. V ruce jsem svírala papír – kupní smlouvu na byt, kde jsme měli začít společný život. Ještě před týdnem jsme plánovali svatbu, vybírali šaty a diskutovali, jestli bude lepší svíčková nebo kachna. Teď jsem stála uprostřed cizího bytu, který už vlastně nebyl ani jeho.

Všechno začalo tak nevinně. Po promoci na Karlově univerzitě jsem se cítila na vrcholu světa. Petr mě požádal o ruku na Petříně, pod rozkvetlými třešněmi. Plakala jsem štěstím. Moje máma mi říkala, že je to ten pravý – slušný kluk z dobré rodiny, pracovitý, nikdy nepije. Jeho matka mě přijala s otevřenou náručí, aspoň jsem si to myslela.

První stín padl, když Petr začal být nervózní vždycky, když jsem se ptala na finance. „To nech na mě, Teri,“ říkal a usmíval se tím svým klukovským úsměvem. „Všechno zařídím.“ Věřila jsem mu. Vždyť jsme byli tým. Jenže pak začaly chodit podivné dopisy – obálky s červeným pruhem, které rychle schovával do šuplíku. Jednou jsem zahlédla logo exekutorské kanceláře.

„Petře, co to je?“ zeptala jsem se jednou večer, když jsme seděli u televize. „Nic, jen nějaký omyl,“ mávl rukou a políbil mě na čelo. „Neboj se.“

Jenže já se bála. Začala jsem být podezřívavá. Když jsem přišla do bytu bez ohlášení, slyšela jsem jeho matku šeptat do telefonu: „Ano, všechno půjde podle plánu. Hlavně ať to Tereza nezjistí.“

Toho večera jsem nemohla spát. V hlavě mi vířily otázky: Co přede mnou skrývají? Proč mám pocit, že se všechno rozpadá? Druhý den jsem se rozhodla jednat. Prohledala jsem Petrovy papíry a našla smlouvu o prodeji bytu – našeho bytu! Datum podpisu bylo před měsícem.

Když jsem s tím konfrontovala Petra i jeho matku, oba mlčeli. Nakonec promluvila paní Novotná: „Terezo, my jsme neměli jinou možnost. Petrův otec nasekal dluhy a exekutor už byl za dveřmi. Museli jsme byt prodat, jinak bychom skončili na ulici.“

„A proč jste mi to neřekli?“ ptala jsem se zoufale. „Měli jsme spolu začít nový život! Jak vám mám teď věřit?“

Petr jen seděl a díval se do stolu. „Chtěl jsem to vyřešit sám. Nechtěl jsem tě zatěžovat.“

V tu chvíli mi došlo, že všechno bylo lež – nejen byt, ale i naše budoucnost. Všechno, co jsme plánovali, bylo postavené na tajemstvích a lžích.

Odešla jsem z bytu s pocitem prázdnoty. Máma mě objala a řekla: „Terezo, někdy je lepší poznat pravdu dřív než pozdě.“ Ale já cítila jen bolest a vztek.

Dny plynuly v mlze. Přemýšlela jsem, jestli jsem mohla něco udělat jinak. Možná kdybych byla méně důvěřivá? Nebo kdybych víc tlačila na odpovědi? Ale pak jsem si uvědomila, že důvěra je základ vztahu – a když ji někdo zradí, už to nikdy nebude stejné.

Jednou večer mi Petr napsal zprávu: „Promiň mi to všechno. Chtěl jsem tě ochránit.“ Smazala jsem ji bez odpovědi.

Teď je mi 26 a stále nejsem vdaná. Pracuji v knihovně a snažím se znovu věřit lidem. Někdy si říkám: Je lepší žít v pravdě a samotě než ve lži a s někým? Co byste udělali vy na mém místě?