Nikdy jsem nevěřil, že se po rozvodu takhle ztratím

„Tomáši, už to dál nejde. Potřebuju změnu. Potřebuju… svobodu.“ Lenka stála uprostřed našeho obýváku, ruce zaťaté v pěst a oči plné slz. Její hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi hroutí celý svět.

Bylo pondělí večer, venku pršelo a já jsem právě přišel z práce. V ruce jsem držel igelitku s levnými těstovinami a konzervou rajčat – náš obvyklý večeřový repertoár posledních měsíců. Učitelé si v Praze moc nevydělají a my jsme si na začátku říkali, že nám to nevadí. Že láska stačí. Jenže láska nestačila.

„A co já?“ vyhrkl jsem zoufale. „Co bude se mnou? S námi?“

Lenka se na mě podívala pohledem, který jsem nepoznával. „Tomáši, ty jsi pořád stejný. Pořád čekáš, že všechno nějak dopadne samo. Já už takhle žít nechci.“

Ten večer odešla. Práskla dveřmi a já zůstal stát v předsíni s igelitkou v ruce, neschopen pohybu. V hlavě mi běžely vzpomínky na naše začátky – jak jsme se smáli na Karlově mostě, jak jsme poprvé společně malovali náš první pronajatý byt na Žižkově, jak jsme plánovali děti a dovolenou v Krkonoších. Všechno to bylo pryč.

První týdny po rozvodu byly jako mlha. Chodil jsem do školy učit češtinu a dějepis, ale žáci si všimli, že nejsem ve své kůži. „Pane učiteli, jste v pohodě?“ ptala se mě jednou malá Anička ze sedmé třídy. Jen jsem kývl a rychle změnil téma.

Večer jsem seděl v prázdném bytě, kde ještě voněla Lenkina voňavka a kde na věšáku visela její stará mikina, kterou si zapomněla vzít. Neměl jsem sílu ji uklidit. Místo toho jsem si nalil levné víno a pustil si staré české filmy, které jsme spolu milovali.

Moje máma mi volala každý den. „Tomášku, musíš jít dál,“ říkala mi do telefonu. „Najdi si nějaký koníček, běž mezi lidi.“ Jenže já neměl sílu ani dojít do obchodu bez toho, abych si připadal jako stín.

Jednoho dne jsem potkal Lenku na ulici. Byla s nějakým mužem – vysoký, upravený, drahé sako. Smála se tak, jak jsem ji dlouho neviděl smát se se mnou. Naše oči se setkaly jen na vteřinu a ona rychle uhnula pohledem.

Ten večer jsem poprvé opravdu brečel. Ne potichu, ale nahlas, zoufale, jako malé dítě. Cítil jsem se zrazený a k ničemu. V práci jsem začal dělat chyby – zapomínal jsem opravovat písemky, byl jsem podrážděný na kolegy i žáky.

Jednou mě zavolal ředitel školy, pan Novotný. „Tomáši, co se s tebou děje? Vždycky jsi byl spolehlivý učitel.“ Nevěděl jsem, co říct. Jen jsem pokrčil rameny a řekl: „Mám těžké období.“

Začal jsem chodit k psycholožce – paní doktorka Hrdličková byla trpělivá a laskavá. „Musíte si dovolit být smutný,“ říkala mi. „Ale nesmíte v tom zůstat uvězněný.“

Jednoho dne mi napsala Lenka zprávu: „Můžeme se sejít? Potřebuju ti něco říct.“ Srdce mi poskočilo nadějí i strachem zároveň.

Sešli jsme se v malé kavárně na Vinohradech. Lenka byla nervózní, hrála si s hrníčkem kávy.

„Tomáši… promiň mi všechno,“ začala tiše. „Nechtěla jsem ti ublížit. Jen… já už nemohla dál čekat na lepší časy.“

„A já?“ zeptal jsem se tiše. „Co mám dělat teď?“

„Najdi si něco, co tě bude bavit,“ řekla mi upřímně. „Nezůstávej ve stínu minulosti.“

Po tom setkání jsem začal pomalu hledat cestu zpět k sobě samému. Přihlásil jsem se do kurzu fotografování – vždycky mě bavilo zachycovat okamžiky kolem sebe. Začal jsem běhat po Riegrových sadech a pomalu poznával nové lidi.

Jednou večer mi přišla zpráva od kolegyně Jitky: „Nechceš jít na koncert? Potřebuju parťáka.“ Dlouho jsem váhal, ale nakonec jsem šel. Smál jsem se poprvé po dlouhé době od srdce.

Život po rozvodu není jednoduchý. Každý den je boj – sám se sebou, se vzpomínkami i s představami o tom, jak měl život vypadat. Ale pomalu zjišťuju, že i když je člověk sám, může najít nové sny a nové cesty.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy pod sebou. Přemýšlím: Proč jsme museli ztratit všechno krásné? A je možné začít znovu – opravdu od nuly? Co byste udělali vy na mém místě?