Nikdy bych to od svých rodičů nečekala: Poslali mě zpátky k manželovi a zavřeli mi dveře před nosem

„Proč jsi zase tady, Lucie? Copak nemůžeš jednou něco vydržet?“ slyšela jsem matčin hlas skrz zavřené dveře, zatímco mi déšť stékal po tváři. Stála jsem na zápraží jejich panelákového bytu v Brně, v ruce igelitku s pár věcmi, které jsem v rychlosti popadla, když na mě Tomáš znovu křičel. V hlavě mi hučelo, srdce mi bušilo až v krku a já zoufale doufala, že tentokrát mě máma obejme a řekne, že všechno bude dobré.

Ale místo toho se dveře otevřely jen na škvírku a matka se na mě dívala s výrazem, který jsem u ní nikdy neviděla. „Lucie, vrať se domů. Tomáš je tvůj manžel. Vždyť víš, že on to nemyslí zle. Ty jsi prostě moc citlivá.“

„Mami, já už to nezvládám… On na mě dneska zase řval kvůli úplné hlouposti! Jen proto, že jsem zapomněla koupit jeho oblíbený salám! Hodil po mně klíče a řekl, že jsem neschopná…“ hlas se mi třásl a slzy se mísily s deštěm.

Matka jen zavrtěla hlavou. „Lucie, ty vždycky všechno dramatizuješ. Vrať se k němu a promluvte si jako dospělí. My ti do manželství zasahovat nebudeme.“

Za jejími zády jsem zahlédla otce, jak sedí u televize a dívá se na zprávy. Ani se neotočil. Jen mávl rukou a zabručel: „Ať už jde domů. Tady není hotel.“

Dveře se přede mnou pomalu zavřely. Zůstala jsem stát na chodbě, promočená, s igelitkou v ruce, a poprvé v životě jsem pocítila naprostou samotu. Vždycky jsem si myslela, že když bude nejhůř, rodiče mě podrží. Ale teď…

Vrátila jsem se do bytu. Tomáš už spal na gauči, televize hrála potichu. Proplížila jsem se do ložnice a složila se na postel. Celou noc jsem nespala. V hlavě mi běžely matčiny věty dokola: „Ty jsi moc citlivá… Vrať se domů…“

Ráno jsem seděla u stolu s hrnkem studené kávy a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Když jsme se s Tomášem poznali na vysoké škole v Olomouci, byl milý, pozorný a vtipný. Moji rodiče ho zbožňovali – byl přesně ten typ, kterého si pro mě přáli: pracovitý, spolehlivý, žádné výstřelky. Jenže po svatbě se všechno změnilo.

Začalo to nenápadně – poznámky o tom, že bych mohla víc uklízet, že neumím pořádně vařit, že jsem málo společenská. Já byla vždycky spíš introvertka, ráda jsem četla nebo chodila sama na procházky do Lužánek. Tomáš chtěl pořád někam chodit s kamarády nebo zvát lidi k nám domů. Když jsem odmítla, začal být podrážděný.

Jednou přišla hádka kvůli tomu, že jsem zapomněla koupit pivo na jeho fotbalový večer. Tehdy poprvé zvýšil hlas tak, že jsem se rozplakala. Omluvil se mi až druhý den – ale od té doby byly hádky častější.

Když jsem to jednou řekla mámě, jen mávla rukou: „To je normální, chlapi jsou prostě takoví.“ Otec dodal: „Musíš být silná. My jsme taky neměli vždycky růžové manželství.“

Ale já už byla unavená z toho neustálého napětí doma i z pocitu, že mě nikdo neposlouchá. Přestala jsem volat kamarádkám – připadala jsem si trapně, že si pořád stěžuju na něco, co prý není problém.

Jednoho dne přišel Tomáš domů dřív a našel mě brečet v kuchyni. „Zase fňukáš? To už je fakt únavný! Proč nemůžeš být normální ženská?“ zařval a práskl dveřmi.

Ten večer jsem popadla pár věcí a šla k rodičům – doufala jsem v pochopení. Ale místo toho přišla ta studená sprcha.

Další dny byly jako ve zlém snu. Tomáš byl odměřený, skoro nemluvil. Rodiče mi nevolali – jen mi přišla SMS od mámy: „Doufám, že jste si to vyříkali.“

Začala jsem chodit ven jen večer, abych nikoho nepotkala. Připadala jsem si jako cizinec ve vlastním životě. Jednou jsem potkala sousedku paní Novotnou na schodech.

„Lucinko, jsi v pořádku? Jsi nějaká bledá,“ zeptala se starostlivě.

„To nic není… jen mám hodně práce,“ zalhala jsem.

Ale ona mě pohladila po ruce: „Kdybys něco potřebovala… víš kde bydlím.“

Ta věta mě rozplakala víc než všechny hádky s Tomášem dohromady.

Začala jsem si psát deník – jediný způsob, jak ze sebe dostat bolest a zmatek. Psala jsem o tom, jak moc bych chtěla cítit podporu od rodičů. Jak moc bych chtěla slyšet: „Jsme tu pro tebe.“

Jednou večer Tomáš přišel domů opilý a začal mi vyčítat úplné nesmysly – že neumím být pořádná manželka, že ho jen omezuju… Ten večer jsem poprvé pocítila strach.

Ráno jsem sbalila pár věcí do batohu a odešla do práce dřív než obvykle. Celý den jsem přemýšlela: Co mám dělat? Kam mám jít? Když ani vlastní rodiče nestojí při mně?

Nakonec jsem napsala mámě dlouhou zprávu – všechno jsem jí popsala bez příkras. Odpověď přišla až za dva dny: „Lucie, každý vztah má své krize. Musíš být silná.“

A tak tu sedím u okna v kuchyni a dívám se do tmy nad Brnem. Přemýšlím: Je opravdu chyba ve mně? Nebo je chyba v tom, že jsme naučení všechno vydržet za každou cenu? Proč je v českých rodinách tak těžké říct: Potřebuju pomoc?

Možná nejsem jediná. Možná je nás víc – těch tichých dcer a manželek, které čekají na pochopení…

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že mám odejít? Nebo mám ještě bojovat za něco, co už dávno nefunguje?