Nespravedlnost v rodině: Proč máma pomohla Janě, ale mně ne?

„To není fér, mami! Proč jí dáváš všechno a mě nic?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně, kde máma seděla s Janou u stolu. V ruce držela šek, který právě podepsala. Jana se na mě podívala s tím svým typickým pohledem – směs lítosti a vítězství. Máma se nadechla, jako by chtěla něco vysvětlovat, ale já už byla v slzách.

Možná bych měla začít od začátku. Jmenuji se Lucie a je mi třicet tři let. Vyrůstala jsem v malém domku na okraji Plzně. Máma byla učitelka, táta elektrikář. Nikdy jsme neměli moc peněz, ale vždycky jsme si byli blízcí. Nebo jsem si to aspoň myslela. Jana je o tři roky mladší a vždycky byla ta oblíbenější – aspoň v mých očích. Byla krásnější, chytřejší, měla lepší známky a když něco pokazila, máma jí to odpustila rychleji než mně.

Po škole jsem šla na vysokou do Prahy, Jana zůstala doma a studovala zdravotní školu. Já jsem se snažila být samostatná, platila si kolej, přivydělávala si v kavárně. Jana bydlela pořád doma, máma jí vařila a prala. Když jsem se po letech vrátila do Plzně, abych byla blíž rodině, doufala jsem, že se naše vztahy zlepší. Ale místo toho jsem měla pocit, že jsem pořád ta druhá.

A teď tohle. Jana si našla přítele – Tomáše, docela fajn kluka – a rozhodli se koupit byt. Máma jim bez váhání nabídla půl milionu na akontaci. Když jsem se to dozvěděla, měla jsem pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Já jsem před dvěma lety žádala mámu o půjčku na opravu auta a dostala jsem jen přednášku o tom, jak bych měla víc šetřit.

„Lucko, prosím tě, nebuď taková,“ zkusila to máma smířlivě. „Jana potřebuje začít nový život.“

„A já snad ne?“ vyjela jsem na ni. „Já jsem nikdy nic nedostala! Všechno si musím vybojovat sama.“

Jana sklopila oči a tiše řekla: „Lucko, kdybys potřebovala pomoct…“

„Nechci tvoje peníze!“ přerušila jsem ji ostře. „Chci jenom trochu spravedlnosti.“

Vyběhla jsem z domu a zabouchla za sebou dveře tak silně, až se rozdrnčely skleničky ve vitríně. Venku pršelo a já šla pěšky domů přes celé město. V hlavě mi vířily myšlenky – proč mě máma nikdy neměla ráda tolik jako Janu? Co jsem udělala špatně? Proč mám pořád pocit, že musím dokazovat svou hodnotu?

Doma jsem seděla na gauči a brečela do polštáře. Připadala jsem si jako malá holka. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle z dětství – když mě máma nechala doma samotnou, protože musela s Janou k doktorovi; když mi koupila levnější boty než Janě; když mě pokárala za dvojku z matiky, ale Janě odpustila trojku z chemie.

Druhý den mi máma volala. Nezvedla jsem to. Psala mi zprávy – nejdřív omluvné, pak vyčítavé: „Nemůžeš být pořád taková citlivka.“ „Jana tě má ráda.“ „Měla bys být šťastná za sestru.“

Ale já nebyla šťastná. Byla jsem vzteklá a zraněná.

Začala jsem se svěřovat kamarádce Petře v práci. „Víš co,“ řekla mi jednou u oběda, „tohle je typická česká rodinná nespravedlnost. U nás to bylo podobný – brácha dostal auto k maturitě a já nic.“

Najednou mi došlo, že nejsem sama. Že spousta lidí kolem mě řeší podobné věci – sourozeneckou rivalitu, pocit křivdy, že rodiče mají někoho radši.

Ale co s tím? Mám to mámě odpustit? Mám jí říct všechno, co mě trápí? Nebo mám prostě přijmout fakt, že některé věci nezměním?

Jednoho večera mi přišla zpráva od Jany: „Lucko, mrzí mě to. Nechtěla jsem ti ublížit. Můžeme si promluvit?“

Seděla jsem dlouho nad mobilem a nevěděla, co odepsat. Vždycky jsme spolu měly komplikovaný vztah – někdy jsme byly nejlepší kamarádky, jindy jsme se nesnášely. Teď jsme obě dospělé ženy a pořád nás rozděluje stejná stará bolest.

Nakonec jsem jí napsala: „Nevím, jestli to dokážu jen tak přejít. Ale můžeme to zkusit.“

Od té doby spolu občas mluvíme víc otevřeněji než dřív. Máma se snaží tvářit, že je všechno v pořádku, ale já vím, že už nikdy nebudu cítit tu bezpodmínečnou důvěru jako kdysi.

Někdy přemýšlím: Je lepší říct pravdu a riskovat další hádky? Nebo mlčet a dusit to v sobě? Má cenu bojovat o spravedlnost v rodině? Co byste udělali vy na mém místě?