Neprošla jsem uličkou: Jak mě zradil muž, kterého jsem milovala, a jeho otec

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ křičela jsem, zatímco mi v ruce drnčel mobil s otevřenou zprávou od realitní kanceláře. Bylo pondělní ráno, venku pršelo a já si v kuchyni vařila kávu, když mi přišla ta zpráva: „Dobrý den, paní Novotná, potvrzujeme převod vlastnických práv na byt v ulici Na Výsluní. Prosíme o vyklizení do konce měsíce.“ Nechápala jsem. Ten byt jsme s Petrem vybírali spolu, plánovali jsme v něm žít po svatbě, kterou jsme měli za tři měsíce.

Petr stál v předsíni, tvářil se provinile a vyhýbal se mému pohledu. „Lucie, já ti to chtěl říct… Táta měl problémy s podnikáním, potřebovali jsme peníze. Myslel jsem, že to nějak vyřešíme, že najdeme jiný byt…“ Jeho hlas se ztrácel v tichu, které mezi námi narůstalo jako ledová stěna.

„A to jsi mi nemohl říct? Vždyť jsme plánovali svatbu! Moje máma už objednala dort, táta se zadlužil kvůli hostině. Všichni se těší a ty mi teď řekneš, že nemáme kde bydlet?“ Slzy mi stékaly po tváři, ale vztek byl silnější než smutek.

Petr se snažil přiblížit, ale ucukla jsem. „Lucie, prosím, pochop mě. Táta mě do toho zatáhl, slíbil, že to bude jen na chvíli. Nechtěl jsem tě ztratit.“

„Ale ztratil jsi mě už dávno, když jsi mi začal lhát,“ zašeptala jsem a utekla do ložnice. Tam jsem se sesunula na postel a poprvé za dlouhou dobu si připadala úplně sama.

Moje máma, paní Novotná, byla vždycky oporou. Když jsem jí to večer vyprávěla, jen tiše seděla a držela mě za ruku. „Luci, někdy je lepší zjistit pravdu dřív, než bude pozdě. Ale chápu, jak moc to bolí.“

Dny plynuly v mlze. Petr mi psal, volal, dokonce přišel s kyticí růží a prosil o odpuštění. Jeho otec, pan Dvořák, mi poslal omluvný dopis, kde vysvětloval, že firma zkrachovala a že neměli jinou možnost. Ale já jsem v sobě cítila jen prázdno a hořkost.

Začala jsem přemýšlet o všem, co jsme s Petrem prožili. První rande v kavárně na Letné, výlety do Krkonoš, společné plány na budoucnost. Všechno to najednou ztratilo smysl. Jak můžu věřit člověku, který mi lhal o tak zásadní věci?

Moji rodiče byli rozčarovaní. Táta byl naštvaný: „Tohle je podraz! Kdybych věděl, že ti Dvořákovi jsou takoví, nikdy bych jim nevěřil ani kolo!“ Máma se snažila situaci uklidnit, ale i ona byla zklamaná. „Luci, hlavně se teď drž. My ti pomůžeme.“

Začala jsem hledat nový podnájem. Bylo to těžké – ceny v Praze byly šílené a já měla jen čerstvě získaný diplom a krátkou praxi v marketingu. Každý den jsem procházela inzeráty, chodila na prohlídky a snažila se nezhroutit.

Jednoho večera mi volala kamarádka Jana: „Hele, Luci, mám spolubydlení na Vinohradech. Není to žádný luxus, ale aspoň nebudeš sama.“ Přijala jsem. První noc v novém bytě jsem brečela do polštáře, ale zároveň cítila úlevu – aspoň už nejsem v domě plném lží.

Petr se nevzdával. Psali mi jeho kamarádi, dokonce i jeho sestra Klára: „Luci, brácha tě fakt miluje. Udělal chybu, ale nebylo to jen jeho rozhodnutí.“ Jenže já už neměla sílu dál bojovat za vztah, který byl postavený na důvěře – a ta byla pryč.

Začala jsem se víc věnovat práci. Kolegové v agentuře byli fajn, šéfová paní Hrdličková mě podporovala: „Lucie, jsi šikovná holka. Dej tomu čas.“ Postupně jsem se zvedala ze dna.

Jednou jsem potkala Petra na ulici. Vypadal unaveně, zestárl snad o deset let. „Luci, promiň mi to všechno. Kdybych mohl vrátit čas…“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé necítila vztek ani lítost. Jen smutek nad tím, co jsme mohli mít. „Petře, některé věci už nejdou napravit.“

Dnes je to rok od chvíle, kdy jsem zjistila pravdu. Mám nový byt, nové přátele a pomalu začínám věřit lidem znovu. Ale pořád si kladu otázku: Jak poznat, komu můžeme opravdu věřit? A co byste udělali vy na mém místě?