Nenechám mámu, aby mi zničila život: Věřím, že všechny překážky zvládnu sama

„Takže ty si myslíš, že když jsi nezvládla vlastní manželství, mám ti teď pomáhat s dítětem?“ Mámin hlas zní tvrději než kdy dřív. Stojí u kuchyňské linky, ruce zkřížené na prsou, oči upřené do mých. Malá Anička si v obýváku staví kostky a já cítím, jak se mi třesou ruce.

„Mami, prosím tě, já jen potřebuju pár hodin týdně, abych mohla do práce. Sama to všechno nezvládnu,“ snažím se zadržet slzy. Vím, že tohle není poprvé, co spolu vedeme tenhle rozhovor. Ale dnes je to jiné. Dnes už nemám sílu dál prosit.

„Já jsem to zvládla sama. Tvůj otec byl hajzl, ale nikdy jsem neutekla. Kvůli tobě a bráchovi jsem všechno vydržela. Ty jsi slabá, Lucie. Dnešní ženský nic nevydrží,“ odsekne máma a otočí se ke mně zády.

Vzpomínám si na dětství. Na tiché večery, kdy jsem slyšela hádky za zdí. Na modřiny, které máma schovávala pod dlouhými rukávy. Na to, jak se vždycky usmívala před sousedy a říkala: „Všechno je v pořádku.“ Nikdy nebylo.

„Mami, já nechci žít jako ty. Nechci předstírat, že je všechno v pořádku, když není. Nechci Aničce ukazovat, že je normální trpět kvůli druhým,“ řeknu tiše.

Máma se otočí a v očích má slzy vzteku. „Ty mě soudíš? Já jsem pro vás obětovala celý život! A ty mi teď říkáš, že jsem žila špatně?“

Cítím v hrudi bolest. „Ne, nesoudím tě. Jen nechci opakovat stejné chyby.“

Máma si utře oči a vezme si kabát. „Víš co? Dělej si co chceš. Ale pomoc ode mě nečekej.“ Práskne dveřmi a já zůstanu stát v kuchyni sama.

Anička přijde a obejme mě kolem pasu. „Maminko, proč babička křičela?“ ptá se nevinně.

Skloním se k ní a políbím ji do vlasů. „Babička je smutná. Ale my to spolu zvládneme, ano?“

Ten večer nemůžu usnout. Přemýšlím o tom, jak moc mě máma ovlivnila. Celý život jsem se snažila být lepší než ona – silnější, svobodnější. Ale teď mám pocit, že jsem selhala stejně jako ona. Rozvedená matka samoživitelka v paneláku na Jižním Městě.

Druhý den ráno mě čeká další směna v supermarketu. Aničku dávám do školky a cestou potkávám sousedku paní Novotnou.

„Lucinko, jak se držíš? Slyšela jsem, že jste se s Petrem rozvedli…“

„Držím,“ usměju se nuceně.

„To je dobře. Hlavně kvůli malé. Víš, já taky byla sama s dětmi…“ začne vyprávět svůj příběh a já cítím úlevu. Nejsem jediná.

V práci je to těžké – šéfová mi dává najevo, že na matky samoživitelky není čas ani pochopení. „Lucie, potřebuju tě na odpolední směnu! Najdi si hlídání!“ křičí na mě přes uličku mezi regály.

Večer doma padám únavou. Anička chce číst pohádku, ale já sotva držím knížku v ruce.

„Maminko, proč tatínek už nebydlí s námi?“ ptá se najednou.

Polkne mě smutek i vztek zároveň. „Tatínek má teď jiný domov. Ale my dvě jsme spolu a máme se rády.“

Anička přikývne a usne mi v náručí.

O víkendu přijde bratr Tomáš na návštěvu. „Hele, Lucko, máma to myslí dobře. Jen… ona prostě neumí jinak,“ říká opatrně.

„Já vím,“ povzdechnu si. „Ale bolí to.“

Tomáš pokrčí rameny. „Možná bys jí měla odpustit.“

„A ona někdy odpustila sobě?“ odpovím mu otázkou.

Další týdny plynou ve znamení rutiny – práce, školka, domácnost. Máma mi nevolá a já jí taky ne. Cítím se osaměleji než kdy dřív, ale zároveň silnější. Každý den zvládnutý bez její pomoci je pro mě malým vítězstvím.

Jednou večer najdu ve schránce dopis od mámy:

„Lucko,
nevím, jestli dělám správně. Možná jsem byla moc tvrdá. Ale bála jsem se o tebe – aby ses neztratila jako já. Odpusť mi.
Máma.“

Dlouho sedím u stolu a přemýšlím nad jejími slovy. Možná jsme obě jen ženy, které chtějí pro své děti to nejlepší – jen každá jinak.

Když jdu spát, šeptám do tmy: „Zvládnu to sama? Nebo potřebuju odpustit nejen mámě, ale i sobě?“