Nechci být máma! Chci žít svůj život – Příběh o ztraceném mládí a rodinných konfliktech

„To nemyslíš vážně, Kláro!“ vykřikla jsem, když jsem ji uprostřed noci našla sedět na posteli s očima plnýma slz. Její ruce svíraly mobil a v pokoji bylo cítit směs parfému a cigaretového kouře. „Mami, já to prostě nezvládnu… já nechci být máma! Já chci žít, chci chodit ven, chci na festivaly, chci být s holkama! Proč se tohle muselo stát zrovna mně?“ Její hlas se třásl a já cítila, jak se mi hroutí svět pod nohama.

Ještě před pár měsíci byla Klára normální středoškolačka. Učila se průměrně, ale byla oblíbená, měla partu kamarádek, chodila na tancování a občas jsme se pohádaly kvůli jejímu pozdnímu příchodu domů. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by mohla být těhotná. Všechno začalo být divné až v posledních týdnech – byla unavená, podrážděná a začala nosit volné mikiny i v létě. Když jsem se jí ptala, co se děje, vždycky mě odbyla.

Až dnes večer, když jsem ji slyšela plakat za zavřenými dveřmi, jsem to nevydržela. Vtrhla jsem dovnitř a všechno prasklo. „Jsem v šestém měsíci,“ zašeptala. „A nevím, co mám dělat.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že selhávám jako matka. Kde jsem udělala chybu? Proč mi to neřekla dřív? Proč jsme si nebyly blíž? V hlavě mi vířily otázky a zároveň jsem cítila vztek na ni i na sebe. „A kdo je otec?“ zeptala jsem se tiše. Klára sklopila oči: „Petr… ale on o tom nechce slyšet. Řekl mi, že je to moje věc.“

Petr byl o rok starší kluk z vedlejší třídy. Věděla jsem, že spolu chodí, ale nikdy jsem ho moc neviděla. Teď mi bylo jasné proč – utekl před odpovědností a nechal Kláru samotnou.

Manžel Milan přišel domů později a když jsem mu všechno řekla, ztuhl. „To snad není možný… To dítě si necháš?“ obrátil se na Kláru. Ta jen zavrtěla hlavou: „Já to nechci! Já nejsem připravená! Já chci žít svůj život!“

Následující týdny byly peklo. Klára byla uzavřená do sebe, odmítala chodit do školy i k lékaři. Kamarádky se jí začaly vyhýbat – některé proto, že nevěděly, co říct, jiné proto, že jejich rodiče zakázali s Klárou kontakt. Zůstala sama a já s ní. Milan byl vzteklý, hádal se se mnou i s ní. „Kde jsme udělali chybu? Proč jsme si toho nevšimli?“ vyčítal mi každý večer.

Jednou večer jsem slyšela Kláru telefonovat: „Já už to prostě nedám… Mami mě nenávidí, táta taky… Nikdo mě nechápe…“ Rozplakala se a já stála za dveřmi a nevěděla, jestli mám vejít nebo odejít.

Začaly jsme chodit k psycholožce. První návštěva byla katastrofa – Klára mlčela, já brečela. Ale postupně jsme se začaly otevírat. Dozvěděla jsem se věci, které mě bolely – že měla strach mi říct pravdu, že se bála odsouzení, že si připadala sama už dlouho předtím.

Jednou v noci přišla ke mně do ložnice a tiše si lehla ke mně do postele. „Mami… já fakt nevím, co mám dělat… Já to dítě nechci… Ale zároveň ho nemůžu dát pryč…“ Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsme plakaly spolu.

Začaly jsme řešit možnosti – adopce? Pěstounská péče? Nebo to zvládneme spolu? Milan byl proti všemu – chtěl dítě vychovávat sám, když už je to jeho vnouče. Klára zuřila: „To je moje tělo! Moje rozhodnutí!“ Křik, slzy, ticho.

Jednoho dne přišla domů s modřinou pod okem. „Co se stalo?“ ptala jsem se vyděšeně. „Holky ve škole… řekly mi děvka…“ To slovo mě bodlo do srdce jako nůž. Česká maloměstská realita – každý ví všechno a každý soudí.

Začala jsem si všímat pohledů sousedů v obchodě i na ulici. Lidé šeptali, ukazovali si na nás prstem. Bylo mi trapně i líto zároveň – jak rychle dokáže společnost odsoudit mladou holku za chybu?

Porod přišel dřív než jsme čekali – v noci mě Klára vzbudila bolestí. V nemocnici byla tichá a bledá. Držela jsem ji za ruku a modlila se, aby všechno dobře dopadlo. Když malého Tomáška poprvé položili Kláře na hruď, rozplakala se: „Já to nezvládnu…“

Doma bylo všechno jinak. Pláč dítěte, nevyspání, hádky s Milanem o peníze i o výchovu. Klára byla vyčerpaná a často brečela: „Mami, proč já? Proč zrovna já?“

Jednou večer přišla za mnou: „Myslíš si o mně, že jsem špatná? Že jsem tě zklamala?“ Podívala jsem se jí do očí: „Nejsi špatná… Jen jsi udělala chybu jako každý jiný člověk. Ale teď jsi máma a musíš bojovat.“

Nevím, jak to dopadne dál. Nevím, jestli Klára někdy najde sílu být matkou nebo jestli Tomáška dáme do pěstounské péče. Ale jedno vím jistě – nikdy už nebudeme stejná rodina jako dřív.

Někdy si večer kladu otázku: Kde je hranice mezi podporou a odpovědností? Může být dítě šťastné s matkou, která ho nechtěla? Co byste dělali vy na mém místě?