Nečekané důsledky matčiny oběti: Příběh Hany a její dcery Kláry

„Kláro! Okamžitě vypni ten mobil a pojď mi pomoct s nákupem!“ křičím z kuchyně, zatímco se snažím rozbalit tašky plné potravin. Klára, moje dcera, se jen líně otočí na gauči a bez zájmu zabručí: „Za chvíli, mami.“ V tu chvíli mě bodne u srdce. Kde je ta holčička, která ke mně běžela s otevřenou náručí? Kde jsem já?

Před dvanácti lety jsem byla Hana Novotná – účetní v menší firmě na okraji Prahy. Práce mě bavila, měla jsem kolegy, s nimiž jsme chodili na obědy, smáli se a plánovali společné dovolené. Ale když Klára nastoupila do první třídy a začala mít problémy s učením i s dětmi ve třídě, rozhodla jsem se odejít z práce. Chtěla jsem být tou nejlepší mámou. Všichni mi říkali, že dělám správnou věc. „Děti jsou jen jednou malé,“ říkala mi maminka. „Práce počká.“

A tak jsem vařila domácí obědy, vozila Kláru na kroužky, doučovala ji matematiku a četla jí pohádky před spaním. Byla jsem na každém rodičovském sdružení, na každé besídce. Manžel Petr pracoval dlouho do noci, takže většina povinností byla na mně. Občas jsem si povzdechla, že mi chybí dospělá konverzace nebo pocit užitečnosti mimo domov, ale vždycky jsem si řekla: „Tohle je moje poslání.“

Jenže čas běžel. Klára vyrostla a začala mě potřebovat méně. Místo povídání se mnou zavírala dveře do pokoje a trávila hodiny na sociálních sítích. Petr byl čím dál častěji v práci nebo na služebních cestách. A já? Najednou jsem měla spoustu času – a nevěděla, co s ním.

Jednoho dne jsem seděla u kuchyňského stolu s hrnkem kávy a prohlížela pracovní inzeráty. „Účetní s praxí minimálně 5 let, znalost SAP výhodou.“ „Asistentka ředitele – angličtina podmínkou.“ Všechno mi připadalo cizí. Moje znalosti byly zastaralé, angličtinu jsem slyšela naposledy v televizi a SAP jsem znala jen z doslechu. Přesto jsem poslala pár životopisů – a čekala.

Odpovědi nepřicházely. Nebo přišly zamítavé. Jednou mi dokonce personalistka po telefonu řekla: „Víte, paní Novotná, máme tu mladší kandidátky s aktuálními zkušenostmi…“ Slušně jsem poděkovala, ale uvnitř mě to roztrhalo na kusy.

Začala jsem být podrážděná. Každý den jsem se ptala sama sebe: „K čemu vlastně jsem? Co jsem to udělala se svým životem?“ Petr si toho všiml: „Hani, co se děje? Máme zdravou dceru, hezký byt…“ Jenže on nepochopil tu prázdnotu uvnitř mě.

Jednoho večera jsme se pohádali. „Ty jsi nikdy nemusel nic obětovat!“ vyčetla jsem mu. „Já jsem všechno nechala kvůli rodině! A teď? Jsem nikdo!“ Petr jen mlčel a odešel do ložnice.

Klára mě slyšela plakat v koupelně. Druhý den ráno přišla za mnou do kuchyně: „Mami… já tě mám ráda.“ Objala mě a já si uvědomila, že pro ni pořád něco znamenám. Ale zároveň jsem věděla, že musím něco změnit.

Začala jsem chodit na rekvalifikační kurz účetnictví. Bylo mi 43 let a seděla jsem ve třídě plné dvacetiletých holek. První den jsem měla chuť utéct. Ale vydržela jsem. Každý večer jsem se učila anglická slovíčka a snažila se pochopit nové programy.

Jednou večer přišla Klára do mého pokoje: „Mami, můžu ti pomoct s tou angličtinou?“ Seděly jsme spolu nad učebnicí a smály se nad mojí výslovností. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsme si byly blízko.

Po třech měsících jsem dostala nabídku na poloviční úvazek v malé firmě v Modřanech. První den v práci jsem byla nervózní jako nikdy předtím. Kolegové byli milí, ale já měla pocit, že všechno dělám pomalu a špatně. Večer doma jsem brečela únavou i úlevou zároveň.

Petr mi začal pomáhat víc doma – vařil večeře a vozil Kláru na tréninky. Najednou jsme byli tým. Nešlo to vždy hladce – někdy jsme se hádali kvůli hloupostem, někdy mě přepadaly pochybnosti.

Ale jednoho dne mi Klára řekla: „Mami, jsi fakt dobrá! Já bych tohle nedokázala.“ A já si uvědomila, že i když jsem spoustu let věnovala rodině a přišla o kus sebevědomí i kariéry, pořád můžu začít znovu.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu? Byla ta oběť správná? A co vy – stálo by vám to za to?