Návrat domů: Mezi sestrou a rozvodem

„Proč jsi se sem vlastně vrátila, Kláro? Copak jsi nevěděla, že tady už není místo?“ hlas mé sestry Jany mě zasáhl jako facka. Stála jsem uprostřed našeho starého bytu na Vinohradech, kufr ještě ani nerozbalený, a dívala se na ni s očima plnýma slz.

„Jani, prosím tě, neměla jsem kam jít. Všechno v Brně se rozpadlo, přišla jsem o práci i o přítele. Myslela jsem, že aspoň tady najdu trochu klidu…“

„Klid? Ty? Ty jsi nikdy nikde klid nepřinesla!“ skočila mi do řeči. Její manžel Petr stál opodál, ruce zkřížené na prsou, tvář kamenná. Mezi nimi bylo napětí, které by se dalo krájet.

Nikdy jsem si nemyslela, že můj návrat domů způsobí takovou bouři. Když jsem před třemi týdny seděla ve vlaku z Brna do Prahy, měla jsem pocit, že utíkám před svým životem. Ale netušila jsem, že běžím přímo do dalšího pekla.

První dny byly napjaté. Jana se mnou skoro nemluvila, Petr se mi vyhýbal. Snažila jsem se být neviditelná – chodila jsem na dlouhé procházky do Riegrových sadů, hledala práci po kavárnách a večer se vracela až poté, co oba zalezli do ložnice. Ale napětí jen rostlo.

Jednoho večera jsem zaslechla hádku za zavřenými dveřmi. Jana křičela: „Tohle už dál nejde! Nechci ji tady! Všechno je jinak od té doby, co přijela!“ Petr odpověděl tišeji, ale slyšela jsem jeho slova: „Možná je to jen záminka. Možná jsme už dávno měli problém.“

Druhý den ráno mi Jana oznámila: „Petr podal žádost o rozvod. A to kvůli tobě.“

Zůstala jsem stát v kuchyni jako opařená. „To nemůžeš myslet vážně…“

„Myslím to naprosto vážně! Kdybys sem nepřijela, všechno by bylo v pořádku! Vždycky jsi byla ta slabší, ta, o kterou se musím starat. Nikdy ses nenaučila postavit na vlastní nohy!“

Slova mě bolela víc než cokoliv jiného. Vždycky jsem Janu obdivovala – byla úspěšná, měla rodinu, práci v bance, krásný byt. Já byla ta mladší sestra, která nikdy nic nedotáhla do konce. Ale teď jsem byla obviněná z rozpadu jejího manželství.

Petr se mnou mluvil až za několik dní. Seděli jsme spolu na balkoně, on kouřil jednu cigaretu za druhou. „Kláro… není to tvoje vina. S Janou jsme měli problémy už dlouho. Ty jsi jen katalyzátor.“

„Ale proč mi to nikdo neřekl? Proč musím být já ta špatná?“

Pokrčil rameny. „Někdy je jednodušší najít viníka mimo sebe.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsme si s Janou vzdálené. Kdysi jsme spolu sdílely všechno – tajemství, sny i strachy. Teď mezi námi stála zeď nevyřčených výčitek a bolesti.

Začala jsem hledat podnájem. Jana mě ignorovala nebo mi házela ledové pohledy. Jednou večer přišla do mého pokoje a řekla: „Víš co? Možná bys měla odejít dřív. Petr tu zůstane ještě měsíc a já potřebuju prostor.“

„Jani… prosím tě…“

„Ne! Už žádné prosby! Už tě nechci vidět!“

Zůstala jsem sama v pokoji a poprvé po dlouhé době jsem brečela nahlas. Připadala jsem si jako malá holka, která zase všechno pokazila.

Našla jsem si malý pokoj v Nuslích u starší paní Aleny. Bylo tam ticho a klid – přesně to, co jsem potřebovala. Ale stejně mě tížila vina a otázky bez odpovědí.

Jednou mi přišla zpráva od Jany: „Doufám, že jsi spokojená. Kvůli tobě je všechno v troskách.“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Chtěla jsem jí napsat, že ji mám pořád ráda, že bych dala cokoliv za to vrátit čas zpátky a rozhodnout se jinak. Ale věděla jsem, že by to nic nezměnilo.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní doktorka Novotná mi pomohla pochopit, že vina není jen na mé straně. Že někdy prostě věci nevycházejí a lidé hledají viníka tam, kde ho najít chtějí.

Po několika měsících mi Jana napsala znovu: „Promiň… byla jsem nespravedlivá. Potřebovala jsem někoho obvinit.“

Odpustila jsem jí – aspoň v duchu. Vím, že naše vztahy už nikdy nebudou jako dřív. Ale možná je to tak správně.

Teď sedím u okna svého nového pokoje a přemýšlím: Je možné někdy opravdu začít znovu? A kolik bolesti musíme unést, než najdeme sami sebe?