Návrat domů: Když domov už není domovem

„To snad nemyslíš vážně!“ ozvalo se zpoza dveří, když jsem je tiše odemkl svým klíčem. Srdce mi bušilo až v krku, v ruce jsem svíral pugét růží, který jsem koupil na Florenci cestou z nádraží. V hlavě mi zněla slova mého velitele: „Balení, vojáku. Zítra jedeš domů.“ Celou cestu vlakem z Vyškova jsem si představoval, jak Klára vykřikne radostí, jak mě obejme a všechno bude zase jako dřív. Jenže místo toho jsem stál na prahu jejího bytu v Nuslích a slyšel cizí hlas.

„Prosím tě, oblíkni se!“ ozvala se Klára, její hlas byl roztřesený, jak ji vůbec neznám. Ztuhl jsem. V hlavě mi proběhlo tisíc scénářů, ale ani jeden nebyl takový, jaký se odehrával přede mnou. Položil jsem květiny na botník a pomalu vešel do obýváku. Na pohovce seděl cizí muž, jen v trenkách, a rychle si natahoval kalhoty. Klára stála vedle něj v mém tričku.

„Petře… já…“ začala koktat. „To není tak, jak to vypadá.“

Zasmál jsem se. Hořce. „A jak to teda je?“

Muž se rychle zvedl a zamumlal: „Promiň, já… asi půjdu.“ Prošel kolem mě a ani se mi nepodíval do očí. Klára tam stála, bledá jako stěna. V očích měla slzy.

„Chtěla jsem ti to říct…“ šeptla.

„Kdy? Až přijedu? Nebo až tě načapám?“

Sedl jsem si na kraj pohovky, kde ještě před chvílí seděl ten cizí chlap. Všechno ve mně křičelo – vztek, smutek, bezmoc. Tolik měsíců na misi, tolik nocí bez spánku, kdy jsem si představoval jen její úsměv a teplo její náruče. A teď tohle.

Klára si sedla naproti mně a začala brečet. „Já už to prostě nezvládala… Bylo mi smutno… Ty jsi byl pořád pryč…“

„Tak jsi mi to mohla říct! Mohli jsme to řešit! Ale místo toho…“ Nemohl jsem pokračovat. Hrdlo se mi stáhlo.

Chvíli jsme mlčeli. Venku houkala tramvaj a někde v dálce štěkal pes. Byt, který jsme spolu zařizovali, najednou působil cize. Všechno bylo stejné – naše fotky na poličce, hrníčky s našimi jmény na stole – ale zároveň bylo všechno jinak.

„Petře… já tě mám pořád ráda,“ vzlykla Klára.

„Ale už mě nemiluješ,“ odpověděl jsem tiše.

Přikývla.

Vstal jsem a šel do ložnice sbalit pár věcí. Klára mě následovala.

„Kam půjdeš?“ zeptala se tiše.

„Nevím. Asi k mámě do Modřan.“

Vzpomněl jsem si na mámu – jak vždycky říkala, že domov je tam, kde tě někdo čeká. Ale co když už tě nikdo nečeká? Co když domov zmizel?

Když jsem odcházel, Klára stála ve dveřích a plakala. Já neplakal. Nemohl jsem. Cítil jsem jen prázdno.

Venku začalo pršet. Šel jsem pěšky na tramvaj a v hlavě mi běžely vzpomínky – první rande v Letenských sadech, společné Vánoce u její babičky v Berouně, hádky i smíření. Teď už to bylo pryč.

Doma u mámy bylo ticho. Seděla v kuchyni a pila čaj.

„Petře? Co tady děláš? Měl jsi přijet až za týden.“

Posadil jsem se naproti ní a všechno jí řekl. Mlčela, jen mě pohladila po ruce.

„Víš, synku,“ řekla nakonec, „život je někdy svině. Ale vždycky máš kam jít.“

Zůstal jsem u ní několik dní. Chodil jsem po Praze, potkával známé tváře i cizince, ale všude jsem cítil stejnou prázdnotu. Přemýšlel jsem o tom, co vlastně znamená domov. Je to místo? Člověk? Nebo jen pocit?

Jednou večer mi napsala Klára zprávu: „Odpusť mi.“

Nevěděl jsem, co jí odpovědět. Odpustit? Možná časem. Ale zapomenout? To asi nikdy.

Začal jsem chodit na terapie pro veterány. Tam jsem poznal další lidi s podobnými příběhy – rozpadlé vztahy, osamělost po návratu z mise, pocit vykořenění. Pomohlo mi to pochopit, že nejsem sám.

Jednou večer jsme seděli s mámou u televize a ona se mě zeptala: „Co budeš dělat dál?“

Pokrčil jsem rameny. „Nevím. Asi začnu znova.“

A tak začínám znovu. Pomalu hledám nový smysl života – možná v práci, možná v nových vztazích, možná jen sám v sobě.

Někdy večer přemýšlím: Kde je vlastně můj domov? Je možné ho najít znovu? Nebo ho člověk musí nejdřív najít sám v sobě?

Co myslíte vy? Dá se po takové zradě ještě věřit lásce? A co pro vás znamená domov?