Naše vlastní cesta: Jak jsme s Markem překonali vliv rodiny v manželství

„Proč jsi zase nechala ty hrnky ve dřezu? Víš, že to Markovi vadí,“ ozvalo se za mnou, sotva jsem ráno vstoupila do kuchyně. Paní Jana, Markova maminka, stála u okna a upřeně mě sledovala. V tu chvíli jsem měla chuť se otočit a utéct zpátky do ložnice, kde ještě spal můj muž. Ale místo toho jsem jen tiše zamumlala omluvu a začala nádobí oplachovat.

Když jsme se s Markem vzali, byla jsem přesvědčená, že začínáme novou kapitolu. On byl moje první velká láska – klidný, laskavý, vždy ochotný pomoci. Když přišel s návrhem, že bychom mohli na pár měsíců bydlet u jeho maminky, abychom ušetřili na vlastní byt, souhlasila jsem. „Jana je hodná, pomůže nám,“ říkal. Netušila jsem, jak moc se tenhle slib stane pastí.

První týdny byly zvláštní. Jana byla milá, vařila nám večeře a ptala se na práci. Ale brzy jsem si všimla, že Mark s ní řeší úplně všechno – od toho, co budeme jíst k večeři, až po to, jakou barvu ručníků koupíme. Když jsem navrhla, že bychom mohli jet na víkend sami na Šumavu, Mark se nejdřív podíval na maminku a teprve pak na mě. „Mami, co myslíš?“ zeptal se. V tu chvíli mi došlo, že v tomhle domě nejsem partnerka, ale host.

Začala jsem být podrážděná. Každý večer jsem čekala, až Jana odejde spát, abych mohla Markovi říct, co mě trápí. „Proč se jí pořád ptáš na všechno? My jsme teď rodina!“ vyčetla jsem mu jednou večer v koupelně.

Mark sklopil oči. „Já vím… Ale ona je zvyklá všechno zařizovat. Nechci ji zklamat.“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Mě nechceš zklamat?“

Ticho mezi námi bylo těžké jako olovo. Věděla jsem, že Mark má k mamince silné pouto – jeho táta zemřel, když mu bylo deset. Jana ho vychovávala sama a obětovala mu všechno. Ale já jsem nechtěla být třetí v jejich vztahu.

Situace se vyhrotila o měsíc později. Byla sobota ráno a já plánovala s Markem výlet do Prahy – jen my dva. Když jsme se chystali odejít, Jana přišla do předsíně s košíkem prádla.

„Marku, potřebuju pomoct pověsit záclony,“ řekla.

Mark se na mě omluvně podíval a beze slova šel za ní. Stála jsem tam s bundou v ruce a cítila se neviditelná.

Ten den jsem poprvé uvažovala o tom, že to vzdám. Zavolala jsem své sestře Lucii a rozbrečela se jí do telefonu.

„Musíš si s ním promluvit na rovinu,“ radila mi Lucie. „Jinak to nikdy neskončí.“

Večer jsem čekala na Marka v kuchyni. „Musíme si promluvit,“ začala jsem a hlas se mi třásl.

„Já vím,“ povzdechl si Mark a sedl si ke stolu. „Mami je na mě moc zvyklá… Ale já tě nechci ztratit.“

„Já už takhle dál nemůžu,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Chci být tvoje žena, ne spolubydlící tvojí maminky. Potřebujeme vlastní prostor.“

Mark mlčel dlouho. Pak řekl: „Bojím se jí to říct. Bude sama…“

„Ale my jsme teď tvoje rodina,“ připomněla jsem mu tiše.

Následující dny byly napjaté. Mark byl zamyšlený a Jana cítila změnu ve vzduchu – začala být podrážděná a často mi vyčítala maličkosti: „Tohle bys měla dělat jinak… U nás doma to vždycky bylo takhle…“

Jednoho večera přišel Mark domů dřív z práce a zavolal mě do obýváku. Jana seděla v křesle s pletením.

„Mami, musíme si promluvit,“ začal opatrně.

Jana zvedla oči od jehlic a podívala se na nás oba.

„Chceme se s Terezkou odstěhovat,“ řekl Mark tiše.

Jana zbledla a chvíli mlčela. Pak pronesla: „Takže už mě nepotřebujete?“

„Potřebujeme tě pořád,“ snažil se ji uklidnit Mark. „Ale chceme být sami… Jako manželé.“

Jana vstala a odešla do ložnice bez slova.

Ten večer jsme oba plakali – každý z jiného důvodu. Já úlevou, Mark smutkem z toho, že zraňuje svou mámu.

Hledání bytu nebylo snadné – ceny v Praze byly šílené a my měli našetřeno jen něco málo. Ale našli jsme malý podnájem na Smíchově – starý byt s oprýskanými dveřmi a výhledem do dvora. Když jsme tam poprvé vešli jen my dva, rozbrečela jsem se štěstím.

Začali jsme si pomalu zvykat na nový život – bez Janiných rad a připomínek. Bylo to těžké i krásné zároveň. První týdny jsme si užívali svobodu – snídali jsme v posteli, chodili po bytě bosí a hádali se o tom, kdo koupí mléko.

Ale ani tím to neskončilo – Jana nám volala každý den a ptala se na všechno: „Už jste jedli? Máte dost teplých ponožek? Nechcete přijít na oběd?“ Někdy mi to lezlo na nervy, jindy mi jí bylo líto.

Jednou večer mi Mark řekl: „Myslíš, že jsme udělali správně? Že jsme ji nechali samotnou?“

Pohladila jsem ho po ruce: „Udělali jsme správně pro nás dva. Musíme si najít vlastní cestu – jinak nikdy nebudeme šťastní ani my, ani ona.“

Dnes už máme s Janou lepší vztah – naučila se respektovat naše hranice a my ji zveme na návštěvu jednou týdně. Někdy je to pořád těžké – ale už vím, že naše manželství stojí za to bojovat.

Někdy si večer lehnu vedle Marka a přemýšlím: Kolik lidí kolem nás žije podle představ svých rodičů místo svých vlastních? A kolik z nich najde odvahu říct: Teď už je čas žít svůj život?