Na schodech mezi nadějí a zoufalstvím: Útěk od tyrana

„Mami, proč musíme jít pryč? Je mi zima…“ šeptá mi do ucha malý Tomášek, zatímco ho tisknu k sobě a druhou rukou objímám jeho sestřičku Aničku. Je půlnoc, venku prší a já stojím na chodbě paneláku v Modřanech, s kufrem v jedné ruce a dvěma dětmi v druhé. Srdce mi buší až v krku. V hlavě mi zní poslední slova mého muže – „Stejně tě nikdo nebude chtít, nikdo ti nepomůže!“ – a já se snažím nevěřit, že měl pravdu.

Před pár minutami jsem volala Jitce. Moje nejlepší kamarádka od základky, známe se dvacet let. Vždycky říkala, že pro mě udělá cokoliv. „Jitko, prosím tě, jsme před vaším bytem. Potřebuju pomoct…“ šeptala jsem do telefonu, hlas se mi třásl. Slyšela jsem její dech, pak šramot a nakonec hluboký hlas jejího muže Petra: „Jitko, neblázni! Máme děti, nechci žádný problémy. Ať si to vyřeší sama.“ Pak ticho. Dveře zůstaly zavřené.

Sedám si s dětmi na studené schody. Tomášek se ke mně tiskne a Anička tiše pláče. V hlavě mi běží vzpomínky na poslední měsíce – jak se z mého manžela Lukáše stal někdo cizí. Jak začal pít, jak se vracel domů pozdě, jak křičel kvůli každé maličkosti. První facka přišla loni na podzim. Pak další. A pak už to nebyly jen facky.

„Mami, mám hlad,“ ozve se Anička. Vytahuji z batohu poslední sušenku a rozlámu ji napůl. „Zítra bude líp,“ lžu jim i sobě. Vím, že nemůžu zpátky. Ale kam teď?

Zkouším volat mámě do Plzně. Zvoní to dlouho, pak to zvedne ospalý hlas: „Aleno? Co se děje?“
„Mami… já… musela jsem odejít od Lukáše. Jsme s dětmi u Jitky v Praze, ale nemůžeme dovnitř…“
Chvíli je ticho. „Alenko, já… víš, že táta je nemocný a máme tu málo místa… Ale přijďte, nějak to zvládneme.“
Cítím úlevu i stud zároveň. Vždycky jsem chtěla být silná dcera, ne přítěž.

Tomášek usíná v mém náručí a já přemýšlím o všem, co jsem ztratila – domov, jistotu, důvěru v lidi. Ale taky o tom, co jsem získala: odvahu odejít.

Najednou slyším kroky na chodbě. Dveře od bytu naproti se pootevřou a vykoukne paní Novotná, starší sousedka. „Alenko? Co tu děláte s dětmi v noci?“
Snažím se nebrečet: „Musela jsem odejít od manžela… nemáme kam jít.“
Chvíli na mě kouká a pak beze slova otevře dveře dokořán: „Pojďte dovnitř. Děti potřebují teplo.“

V bytě voní čaj a staré knihy. Paní Novotná nám nabídne deky a hrnek kakaa pro děti. Sedím u stolu a poprvé po dlouhé době cítím něco jako bezpečí.

„Víte,“ začne tiše paní Novotná, „já taky jednou utíkala. Bylo mi dvacet pět a měla jsem malou holčičku…“ Vypráví mi svůj příběh a já poprvé chápu, že nejsem sama.

Ráno balíme věci a paní Novotná nám volá taxi na nádraží. Dává mi do ruky sto korun: „Na cestu do Plzně.“

Cesta vlakem je dlouhá a děti usínají na mých kolenou. Přemýšlím o tom, co bude dál – jak najdu práci, kde budeme bydlet, jestli někdy odpustím Jitce i sobě.

Když vystupujeme v Plzni, máma mě obejme tak pevně, až se rozpláču.

O týden později mi přijde zpráva od Jitky: „Promiň… Petr mi to zakázal… Mám tě ráda.“ Dlouho na tu zprávu koukám a nevím, co odpovědět.

Začínám nový život v malém bytě u rodičů. Hledám práci v místní školce a děti chodí do nové školy. Každý den je boj – s úřady, s penězi, s vlastními pochybnostmi.

Ale když večer uspávám Tomáška a Aničku, vím jedno: už nikdy nedovolím nikomu, aby nám ubližoval.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Kde jsou ti lidé, kteří slibovali pomoc? A proč je tak těžké najít odvahu říct pravdu o tom, co se děje za zavřenými dveřmi?

Máte někdo podobnou zkušenost? Co byste udělali na mém místě?