Na rozcestí srdce: Martinova volba mezi věrností a pokušením

„Martine, kde jsi byl včera večer?“ ozvalo se z kuchyně, když jsem si ráno v polospánku naléval kávu. Jana stála u dřezu, záda napjatá, hlas tichý, ale ostrý jako břitva. Ztuhl jsem. V hlavě mi rezonovala slova, která jsem jí chtěl říct, ale žádné nebylo dostatečně pravdivé ani dostatečně lživé. „Byl jsem s Tomášem na pivu,“ zalhal jsem a doufal, že to stačí. Ale její pohled mi dal jasně najevo, že ví víc, než říká.

Nikdy jsem si nemyslel, že budu ten typ chlapa, co podvede ženu. Jana byla moje první láska, vzali jsme se hned po škole a měli jsme spolu dvě děti. Žili jsme v paneláku na Jižním Městě, chodili na procházky do Hostivařského lesa a v létě jezdili na chalupu do Orlických hor. Všechno bylo tak obyčejné a přitom krásné. Jenže pak přišla Markéta.

Markéta nastoupila do naší firmy jako nová účetní. Byla jiná než ostatní – smála se nahlas, nosila barevné šaty a voněla po jasmínu. První týdny jsme si jen povídali u kávovaru, smáli se firemním vtípkům a sdíleli historky z dětství. Ale pak se něco změnilo. Jednou večer jsme zůstali v kanceláři sami. Pršelo a ona neměla deštník. Nabídl jsem jí odvoz domů. V autě bylo ticho, jen kapky bubnovaly na střechu. Najednou mě vzala za ruku a já ji nechal.

Od té chvíle jsem žil dvojí život. Doma jsem byl manžel a otec, v práci jsem byl někdo jiný – někdo, kdo se těší na každý Markétin úsměv, kdo si schovává její vzkazy v kapse saka. S Janou jsme se začali míjet. Děti si hrály samy, večeře byly tiché a postel studená. Věděl jsem, že to není správné, ale nedokázal jsem přestat.

Jednoho večera jsem to už nevydržel a zavolal Tomášovi. Seděli jsme spolu v hospodě U Vopičky a já mu všechno řekl. „Ty vole, Martine,“ povzdechl si Tomáš a upil pivo. „Víš, co je nejhorší? Že tě chápu. Ale musíš si vybrat. Takhle to dál nejde.“

„Ale jak?“ zašeptal jsem zoufale. „Jana je moje rodina, děti… Ale s Markétou se cítím zase živý.“

Tomáš pokrčil rameny. „Vždycky někdo bude trpět. Otázka je kdo – ty, Jana nebo Markéta.“

Doma jsem seděl dlouho do noci v obýváku a zíral do tmy. Jana přišla kolem půlnoci. „Myslíš si, že nic nepoznám?“ zeptala se tiše. „Já nejsem hloupá.“

Slzy jí stékaly po tvářích a já měl pocit, že se dusím vlastní vinou. „Promiň,“ zašeptal jsem. „Já… nevím, co mám dělat.“

„Tak si to rozmysli,“ řekla tvrdě a odešla do ložnice.

Další dny byly jako zlý sen. Markéta mi psala zprávy plné touhy a bolesti: „Chci tě vidět… Proč mi neodpovídáš?“ Jana byla chladná a odtažitá, děti cítily napětí ve vzduchu a ptaly se: „Tati, proč je maminka smutná?“

Jednoho dne mě Markéta pozvala k sobě domů. Seděli jsme na gauči, ona mi položila hlavu na rameno a šeptala: „Opusť ji kvůli mně…“ V tu chvíli mi došlo, že cokoli udělám, už nikdy nebudu tím člověkem jako dřív.

Vrátil jsem se domů pozdě večer. Jana seděla u stolu s fotkami z dovolené rozloženými před sebou. „Pamatuješ si ještě vůbec na tohle?“ ukázala na fotku z Orlických hor, kde jsme byli všichni šťastní.

„Pamatuju,“ zašeptal jsem.

„Tak proč to všechno ničíš?“

Nevěděl jsem co říct. Jen jsem tam stál a cítil, jak se mi hroutí svět pod nohama.

Nakonec jsem udělal rozhodnutí – zůstal jsem s rodinou. Markétě jsem napsal poslední zprávu: „Omlouvám se… nemůžu.“ Dlouho mi neodpověděla.

Ale ani doma už nic nebylo jako dřív. Jana mi odpustila jen napůl a já sám sobě vůbec ne.

Někdy v noci ležím vedle Jany a přemýšlím: Udělal jsem správně? Nebo jsem jen zbaběle utekl před vlastním štěstím? Co byste udělali vy na mém místě?