Můj muž mě opustil kvůli jiné, pak ticho: Po dvanácti letech stojí přede dveřmi

„Jsi si jistá, že tohle chceš slyšet?“ zeptal se mě Marek, když stál v předsíni našeho bytu, ruce nervózně zastrčené v kapsách. Bylo to před dvanácti lety, ale ten okamžik mám vypálený do paměti jako jizvu. Tehdy jsem ještě nevěděla, že tahle věta bude znamenat konec všeho, co jsem považovala za jisté.

Byla jsem tehdy mladá, naivní a zamilovaná až po uši. Marek byl hvězdou každé studentské párty na koleji v Olomouci. Já, Jana, jsem byla spíš tichá šprtka, která se držela v koutě a poslouchala rodiče: „Hlavně se soustřeď na školu, láska přijde později.“ Jenže když jsem Marka poprvé uviděla, všechna otcova slova byla rázem pryč. Smál se na mě tím svým klukovským úsměvem a já měla pocit, že konečně žiju.

Po svatbě jsme se přestěhovali do malého bytu v Prostějově. První roky byly krásné – společné snídaně, výlety na Svatý Kopeček, večery s vínem a filmy. Jenže pak přišla realita. Marek začal pracovat v Brně a domů jezdil čím dál méně. Já učila na základce, starala se o domácnost a doufala, že až přijde dítě, všechno se zlepší.

Jednoho večera přišel domů později než obvykle. Seděla jsem v kuchyni a čekala na něj s večeří. „Jano, musíme si promluvit,“ řekl tiše. V tu chvíli jsem věděla, že je zle. „Zamiloval jsem se do jiné,“ vydechl nakonec. „Je mi to líto.“

Všechno ve mně se zlomilo. Vzpomínám si, jak jsem křičela: „Jak jsi mi to mohl udělat? Po všem, co jsme spolu prožili?“ On jen stál a mlčel. Pak odešel. A já zůstala sama.

Rodiče mi říkali: „To přebolí, Janičko. Najdeš si lepšího.“ Ale já nevěřila. Každý den jsem vstávala s pocitem prázdnoty. Ve škole jsem se smála na děti, ale doma jsem brečela do polštáře. Kamarádky mě tahaly ven, ale já měla pocit, že už nikdy nebudu šťastná.

Roky plynuly. Naučila jsem se žít sama. Začala jsem chodit na jógu, koupila si kocoura Filipa a pomalu si zvykala na ticho v bytě. Občas jsem slyšela drby – že Marek žije s nějakou Lucií v Brně, že mají dítě. Zabolelo to pokaždé stejně.

A pak… Dvanáct let po rozvodu. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já si zrovna vařila kávu. Někdo zazvonil. Otevřela jsem dveře – a tam stál Marek. Starší, unavenější, ale pořád ten stejný pohled.

„Ahoj Jano,“ řekl tiše.

Zůstala jsem stát jako opařená. „Co tady děláš?“ vyhrkla jsem.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ začal a já poznala ten tón – něco je špatně.

Pozvala jsem ho dál. Seděli jsme naproti sobě u stolu, mezi námi hrnek s kávou a roky nevyřčených slov.

„Lucie mě opustila,“ přiznal po chvíli. „Zůstala s malým sama… Já… já nevím, co mám dělat.“

Cítila jsem směs vzteku a lítosti. „A proč jdeš za mnou? Po tolika letech?“

„Protože jsi byla jediná, kdo mě opravdu znal,“ zašeptal.

V tu chvíli se mi hlavou honilo tisíc myšlenek. Chtěla jsem mu říct všechno – jak moc mi ublížil, jak těžké bylo začít znovu žít, jak jsem se bála samoty… Ale místo toho jsem jen mlčela.

„Promiň mi to všechno,“ řekl najednou Marek a v očích měl slzy.

„Promiň? To je všechno?“ vyjela jsem na něj. „Víš vůbec, co jsi mi způsobil? Dvanáct let! Dvanáct let ticha! A teď čekáš co? Že tě obejmu a všechno bude jako dřív?“

Marek sklopil hlavu. „Nečekám nic… Jen jsem potřeboval někoho, kdo mě vyslechne.“

Seděli jsme tam dlouho beze slov. Venku bubnoval déšť do parapetu a já přemýšlela, jestli mu dokážu odpustit.

Když odešel, zůstala po něm v bytě zvláštní prázdnota – jiná než ta po rozvodu. Tentokrát už jsem nebyla zlomená holka, ale žena, která přežila svou největší bolest.

Dny plynuly a já přemýšlela: Měla bych mu odpustit? Nebo je správné nechat minulost spát? Co byste udělali vy na mém místě?