Můj manžel zapomněl na nás kvůli rodině svého zesnulého bratra

„Zase tam jdeš?“ vyhrkla jsem, když Petr už potřetí tento týden bral klíče a chystal se odejít. V jeho očích jsem zahlédla únavu i podráždění. „Musím, Lucie. Jana je na tom pořád špatně a děti potřebují někoho, kdo jim pomůže s úkoly. Nemůžu je v tom nechat.“

Zůstala jsem stát v předsíni, zatímco dveře za ním tiše zaklaply. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem v našem bytě úplně sama, i když za mnou v dětském pokoji spali naši dva synové, Matěj a Honzík. Od smrti Petrova bratra Tomáše se všechno změnilo. Tomáš zemřel při autonehodě cestou z práce – bylo to rychlé, nečekané a kruté. Jeho žena Jana zůstala sama se dvěma malými dětmi a Petr, jako starší bratr, okamžitě převzal roli ochránce.

První týdny jsem to chápala. Všichni jsme byli v šoku, pomáhali jsme Janě s pohřbem, s papírováním, s dětmi. Ale čas běžel dál a Petr se u Jany zabydlel víc než doma. Každý den po práci tam jezdil, opravoval kapající kohoutek, sekal trávu, vozil děti na kroužky. Naše vlastní děti se začaly ptát, proč už s nimi táta nehraje fotbal na zahradě a proč je nevozí na tréninky.

Jednou večer jsem seděla u kuchyňského stolu a Matěj přišel s vysvědčením. „Mami, myslíš, že by táta mohl přijít na třídní schůzky? Paní učitelka říkala, že by bylo fajn, kdyby přišel i on.“ Srdce mi sevřela bolest. „Zkusím mu to říct,“ odpověděla jsem tiše.

Když Petr přišel domů pozdě večer, seděla jsem v obýváku potmě. „Petr, potřebujeme tě doma,“ začala jsem opatrně. On jen mávl rukou: „Lucie, teď není vhodná doba. Jana je úplně na dně. Ty to zvládneš.“

Ale já to nezvládala. Každý den jsem bojovala s pocitem, že jsem pro něj neviditelná. Doma jsme spolu skoro nemluvili. Když už jsme byli v jedné místnosti, bylo to jen o praktických věcech: nákup, účty, školní akce. O nás dvou už nepadlo ani slovo.

Jednou v noci jsem slyšela Honzíka plakat ze spaní. Sedla jsem si k němu na postel a on mi v polospánku zašeptal: „Mami, táta už nás nemá rád?“ Slzy mi tekly po tváři a nemohla jsem najít odpověď.

Začala jsem si všímat i toho, jak mě lidé ve vesnici pozorují. Některé sousedky mi šeptem nabízely útěchu: „To je těžké období, Lucie, ale Petr by měl myslet i na vás.“ Jiní jen pokrčili rameny: „Takový je život.“

Jednoho dne jsem se rozhodla promluvit si s Janou. Pozvala mě na kávu a já přišla s těžkým srdcem. „Jano, nechci ti ublížit, ale mám pocit, že přicházím o svého muže,“ řekla jsem tiše. Jana se rozplakala: „Lucie, já si to nevybrala… Já bych dala všechno za to, aby byl Tomáš zpátky a Petr mohl být zase jen tvůj.“

V tu chvíli jsem pochopila, že jsme obě oběťmi stejné tragédie. Ale zatímco Jana měla kolem sebe Petra každý den, já ho ztrácela.

Doma se napětí stupňovalo. Děti byly čím dál smutnější a já vyčerpanější. Jednou večer jsem už nevydržela a spustila: „Petr! Tohle už nejde! Naši kluci tě potřebují! Já tě potřebuju! Nemůžeš pořád žít život někoho jiného!“

Petr se na mě podíval s očima plnýma slz: „Lucie… já nevím, jak to mám udělat jinak. Když Tomáš umřel… slíbil jsem mu u rakve, že se o jeho rodinu postarám.“

„A co tvoje vlastní rodina?“ vykřikla jsem zoufale.

Následující dny byly plné ticha a napětí. Petr začal přespávat u Jany, prý aby byl dětem nablízku. Já doma brečela do polštáře a přemýšlela, jestli má naše manželství ještě smysl.

Jednoho rána mi Matěj řekl: „Mami, kdy už budeme zase všichni spolu?“ A já nevěděla, co odpovědět.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho, kdo mě vyslechne bez soudů. Pomohlo mi to pochopit, že musím myslet i na sebe a na naše děti.

Po několika týdnech jsem Petrovi napsala dopis. Popsala jsem mu všechno – bolest z jeho nepřítomnosti, strach o naši rodinu i lásku, která mezi námi kdysi byla. Nechala jsem dopis na jeho polštáři.

Večer přišel domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel. Pak řekl: „Lucie… promiň mi to všechno. Já… zapomněl jsem, že i vy jste moje rodina.“

Nevím, jestli se nám podaří všechno napravit. Ale aspoň jsme začali znovu mluvit.

Někdy si říkám – kolik bolesti ještě naše rodina unese? A kde je ta hranice mezi pomocí druhým a ochranou vlastního domova? Co byste udělali vy na mém místě?