„Moje Matka Se Rozčiluje, Když Nemohu Trávit Všechen Svůj Čas S Ní: Mám Dvě Děti a Jsem Vždy Zaneprázdněná“

Jmenuji se Klára, je mi dvacet devět let a žiji na předměstí Prahy. Jsem pět let vdaná za Jakuba a máme dvě krásné děti, Aničku a Honzíka. Život je hektický, to je slabé slovo. Mezi řízením domácnosti, péčí o děti a snahou udržet nějaký společenský život, sotva mám chvíli na oddech.

Moje matka, Alena, byla vždy významnou součástí mého života. Když jsem vyrůstala, byla mým opěrným bodem, důvěrnicí a nejlepší kamarádkou. Ale jak jsem dospěla a založila vlastní rodinu, náš vztah se napjal. Alena nechápe, že už nemohu trávit všechen svůj čas s ní. Volá mi několikrát denně, často pláče a stěžuje si, že ji nenavštěvuji dostatečně často.

„Kláro, už na mě nemáš vůbec čas,“ vzlyká do telefonu. „Cítím se tak osamělá.“

Snažím se jí vysvětlit, že moje povinnosti se od narození dětí exponenciálně zvýšily. Aničce jsou tři roky a ještě nechodí do školky, protože pokaždé, když se ji tam snažím vzít, se mě drží a pláče. Honzíkovi je teprve rok a potřebuje neustálou pozornost. Jakub pracuje dlouhé hodiny, takže většina péče o děti padá na mě.

„Mami, mám tě ráda, ale mám toho teď hodně,“ říkám jí, snažíc se udržet klidný hlas. „Nemohu být pořád s tebou.“

Ale moje slova jako by padala na hluché uši. Alena bere mou neschopnost trávit s ní čas jako osobní urážku. Obviňuje mě, že ji opouštím, že se nestarám o její pocity. Je to emocionálně vyčerpávající a často se cítím rozpolcená mezi svými povinnostmi jako matka a touhou být dobrou dcerou.

Jednoho obzvlášť těžkého dne, po bezesné noci s Honzíkem a ránu stráveném uklidňováním Aniččiných záchvatů, dostanu další slzavý telefonát od matky.

„Kláro, potřebuji, abys přišla. Nemohu to zvládnout sama,“ prosí.

„Mami, nemohu. Děti mě potřebují tady,“ odpovídám, cítíc známé bodnutí viny.

„Dobře, vidím, jak to je. Už se o mě nestaráš,“ odsekne a zavěsí.

Vina mě sžírá, ale vím, že nemohu být na dvou místech najednou. Snažím se to napravit tím, že ji navštěvuji o víkendech, ale nikdy to není dost. Napětí mezi námi roste a já začínám její telefonáty obávat.

Jakub si všimne, jaký to na mě má dopad. „Kláro, musíš si s mámou nastavit hranice,“ radí mi. „Nemůžeš se pořád takhle přetahovat.“

Vím, že má pravdu, ale je to snazší říct než udělat. Aleniny emocionální výbuchy ztěžují jakékoli prosazení hranic. Cítím se uvězněná v cyklu viny a povinnosti.

Jednoho večera, po uložení dětí do postele, si sednu s Jakubem, abychom situaci probrali. „Nevím, co mám dělat,“ přiznávám. „Cítím se, jako bych selhávala jak jako matka, tak jako dcera.“

„Děláš, co můžeš,“ ujišťuje mě Jakub. „Ale musíš se starat i o sebe.“

Přes jeho podporu se situace nezlepšuje. Aleniny požadavky pokračují a moje stresové úrovně stoupají. Začínám cítit zášť, nejen vůči matce, ale vůči celé situaci. Chybí mi dny, kdy byl náš vztah snadný, kdy jsem mohla být pro ni bez obětování svého vlastního blaha.

Jak měsíce plynou, napětí si vybírá svou daň. Moje zdraví začíná trpět a neustále se cítím vyčerpaná. Radost, kterou jsem kdysi nacházela v mateřství, začíná mizet, nahrazena pocitem ohromné odpovědnosti.

Na konci není žádné šťastné rozuzlení. Můj vztah s Alenou zůstává napjatý a já nadále bojuji s nároky svého života. Miluji svou matku, ale nemohu být vším, co potřebuje. A i když mě to bolí, musím přijmout, že některé věci se možná nikdy nezmění.