Moje dcera říká, že jsem toxická. Ale já ji miluji až příliš: Příběh české matky mezi láskou a nepochopením

„Mami, už toho mám dost! Nechápeš, že mi tím ubližuješ?“ Markéta stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné slz i vzteku. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Vždyť jsem ji jen chtěla ochránit. Jen jsem chtěla vědět, jestli dorazila domů v pořádku, jestli má co jíst, jestli je šťastná. Je to snad špatně?

Jmenuji se Alena a je mi sedmašedesát. Markéta je moje jediné dítě. Vychovávala jsem ji sama od chvíle, kdy nás její otec – Petr – opustil. Byla tehdy malá, sotva jí bylo pět. Pamatuji si ten den, kdy jsem ji držela v náručí a slibovala jí, že ji nikdy neopustím. Že budu vždycky stát při ní. A taky jsem to dodržela. Jenže teď… teď mě obviňuje, že jsem toxická matka.

„Proč mi pořád voláš? Proč mi píšeš deset zpráv denně? Proč musíš vědět o každém mém kroku?“ ptá se mě Markéta znovu a znovu. A já nevím, co jí na to říct. Vždyť je to přece normální – starat se o své dítě. Nebo ne? Možná jsem to někdy přehnala. Možná jsem jí měla dát víc prostoru. Ale když ona byla vždycky tak křehká! Když jí bylo osm, měla těžký zápal plic a já u její postele nespala celé týdny. Když jí bylo patnáct a poprvé se zamilovala do kluka ze třídy – Tomáše – a on ji pak zradil, byla jsem to já, kdo ji utěšoval.

Jenže teď je Markétě třicet osm. Má vlastní byt na Žižkově, práci v reklamní agentuře a přítele – Davida. A já mám pocit, že už mě nepotřebuje. Že jsem najednou navíc. Každý den se probouzím v našem malém panelákovém bytě na Proseku a první myšlenka patří jí: Co asi dělá? Je v pořádku? Najedla se? A tak jí napíšu zprávu: „Dobré ráno, Markétko. Jak ses vyspala?“ Někdy mi odpoví až večer. Někdy vůbec.

Nedávno jsme spolu byly na obědě v restauraci U Kaštanu. Seděla naproti mně, krásná a dospělá žena, ale v očích měla tu samou bolest jako kdysi malá holčička. „Mami, já tě mám ráda,“ řekla tiše, „ale dusíš mě.“

Dusím ji? Opravdu? Vždyť já bez ní nemám nikoho. Kamarádky mi umřely nebo se odstěhovaly na venkov za vnoučaty. Sousedka paní Novotná už skoro nevychází z bytu a syn za ní přijde jednou za měsíc s nákupem. Já mám jen Markétu.

Vzpomínám si na všechny ty roky, kdy jsme byly samy dvě proti světu. Když neměla peníze na školní výlet do Krkonoš, prodala jsem prsten po mamince. Když chtěla studovat vysokou školu v Brně, přestěhovala jsem se na čas za ní a pracovala v kantýně jen proto, abych jí mohla být nablízku.

A teď? Teď mi říká, že jsem toxická.

Jednou večer mi volala v slzách: „Mami, David mě podvedl.“ Okamžitě jsem sedla na tramvaj a jela k ní domů. Chtěla jsem ji obejmout jako kdysi, pohladit po vlasech a říct jí, že všechno bude dobré. Ale ona mě odmítla pustit dovnitř. „Nechci teď nikoho vidět,“ řekla skrz dveře.

Seděla jsem na schodech před jejím bytem skoro dvě hodiny. Pak jsem odešla domů a celou noc nespala.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní doktorka Šimková mi řekla, že musím najít smysl života i mimo dceru. Ale jak? Vždyť celý můj život byla ona! Zkoušela jsem chodit do klubu seniorů na keramiku, ale připadala jsem si tam cizí. Ostatní ženy mluvily jen o vnoučatech a já mlčela.

Jednoho dne mi Markéta napsala dlouhou zprávu: „Mami, prosím tě… Potřebuju žít svůj život. Nechci tě ztratit, ale potřebuju prostor.“

Brečela jsem celou noc. Připadala jsem si jako nejhorší matka na světě.

Začala jsem si psát deník. Každý den si zapisuji své myšlenky a vzpomínky na Markétu jako malou holčičku – její první krůčky v parku na Letné, jak jsme spolu pekly bábovku nebo jak jsme se smály u večerníčku.

Jednou za čas mi Markéta zavolá nebo přijde na návštěvu. Přinese mi kytku nebo koláč z pekárny na rohu. Povídáme si o práci, o počasí… ale už to není jako dřív.

Někdy mám pocit, že bych měla být vděčná za každý její úsměv nebo objetí. Jindy mě přepadne vztek – proč mě takhle odstrčila? Vždyť já ji miluji!

Ale možná má pravdu… Možná ji opravdu dusím svou láskou.

Dnes večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Kde je hranice mezi mateřskou láskou a sobectvím? Jak poznám, kdy už svou dceru chráním příliš?

Možná bych měla začít žít i pro sebe… Ale jak se to dělá po tolika letech?

Řekněte mi – opravdu může být láska matky toxická? Nebo je to jen bolest z toho, že děti odcházejí?