Mohu být dobrou matkou, když nechci přijmout zetě zpět domů?

„Mami, prosím tě, my už to s Krzysztofem sami nezvládneme. Potřebujeme na čas někde být. Aspoň než si najdeme něco vlastního,“ šeptala Ewa do telefonu, zatímco jsem v kuchyni míchala polévku a snažila se nevnímat, jak mi srdce buší až v krku. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, jako by chtěly podtrhnout tíhu té chvíle.

„Ewo, ty víš, že tebe a Arianku bych přijala kdykoliv. Ale…“ zarazila jsem se. Věděla jsem, že tohle je okamžik, kdy musím být upřímná. „Ale Krzysztofa už ne. Nezlob se na mě, prosím.“

Na druhém konci bylo ticho. Slyšela jsem jen tiché vzlykání. „Mami, vždyť je to můj manžel. Otec Arianky. Jak to mám udělat?“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat výčitky svědomí. V hlavě mi běžely všechny ty scény z posledních let: Krzysztof, jak křičí na Ewu kvůli maličkostem; jak rozbil dveře od koupelny, když se pohádali; jak se opil na oslavě a urážel mě před celou rodinou. Snažila jsem se to přehlížet, omlouvat ho, přesvědčovat samu sebe, že je to jen těžké období. Ale když jsem jednou našla Arianku schoulenou pod stolem a slyšela ji šeptat: „Babičko, já nechci, aby byl táta doma,“ něco ve mně prasklo.

„Ewo,“ začala jsem opatrně, „já vím, že je to těžké. Ale já už nemůžu žít s Krzysztofem pod jednou střechou. Nechci, aby Arianka vyrůstala v tom napětí. Ty sama víš, jaké to bylo posledně.“

Ewa mlčela dlouho. Pak jen zašeptala: „Já vím… Ale co mám dělat? Když ho nevezmu s sebou, rozpadneme se úplně.“

Sedla jsem si ke stolu a hlavu složila do dlaní. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byla Ewa malá holčička – jak jsme spolu pekly bábovku, jak mi šeptala do ucha svá tajemství. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu stát před rozhodnutím, které může rozbít její rodinu.

Večer přišla Ewa osobně. Byla bledá a unavená, Arianka se jí držela za ruku a schovávala se za její sukní.

„Mami,“ začala Ewa tiše, „Krzysztof slíbil, že se změní. Že už nebude křičet. Že přestane pít.“

Podívala jsem se jí do očí. „Kolikrát už to slíbil?“

Ewa sklopila zrak. „Já vím… Ale já pořád doufám.“

Arianka mezitím tiše kreslila na papír obrázek – dům s velkým plotem a dvěma postavičkami uvnitř. Třetí stála venku.

„Arianko,“ sedla jsem si k ní, „kdo je ten venku?“

Dívka pokrčila rameny. „To je táta. On je často venku.“

Zamrazilo mě. V tu chvíli jsem věděla, že musím chránit alespoň ji.

Večer jsme s Ewou seděly u stolu dlouho do noci.

„Mami,“ řekla najednou Ewa zoufale, „já už nevím, co je správné. Když ho nevezmu s sebou, bude úplně sám. A co když se opravdu změní? Co když mu nedám šanci?“

Vzpomněla jsem si na svého otce – taky pil a křičel. Máma ho nikdy nevyhodila. A já jí to celý život vyčítala.

„Ewo,“ řekla jsem tiše, „někdy je potřeba postavit hranici. Kvůli sobě i kvůli dětem.“

Ráno mi přišla zpráva od Krzysztofa: „Marie, já vím, že mě nemáš ráda. Ale já bez Ewy nemůžu žít. Dej mi ještě jednu šanci.“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Věděla jsem jen jedno – že už nechci žít ve strachu a napětí.

Dny plynuly a Ewa byla čím dál zoufalejší. Krzysztof jí volal každý den, sliboval hory doly. Já mezitím připravovala pokoj pro Arianku a Ewu – bez Krzysztofa.

Jednou večer přišla Ewa domů uplakaná.

„Mami,“ vzlykala, „on mi vyhrožoval, že když odejdu bez něj, už nikdy neuvidím Arianku.“

Objala jsem ji pevněji než kdy dřív.

„Neboj se,“ řekla jsem rozhodněji, než jsem se cítila. „Jsem tu pro vás obě.“

Začal boj o svěření Arianky do péče – soudy, sociálka, výslechy. Krzysztof dělal všechno proto, aby nás zlomil.

Jednou mi volal: „Marie, ty jsi zničila naši rodinu! Jsi zlá matka!“

Zavěsila jsem a rozplakala se.

Ale když jsem pak viděla Arianku spokojeně spát v postýlce a Ewu poprvé po dlouhé době usmát se bez strachu v očích, věděla jsem, že jsem udělala správnou věc.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Měla jsem právo rozhodnout za svou dceru? Nejsem opravdu zlá matka? Nebo je někdy láska právě o tom postavit hranici – i když to bolí?