„Miláčku, jsem v Brně a děti jsou u mamky. Prosím, odpusť mi a pochop.“ – Vyznání vyčerpané matky

„Jsem v Brně, děti jsou u mamky. Prosím, odpusť mi a pochop.“ Tuhle zprávu jsem napsala Martinovi ve dvě ráno, ruce se mi třásly a srdce bušilo jako splašené. Seděla jsem na lavičce před hlavním nádražím, v ruce studený kelímek s kávou, a poprvé po letech jsem cítila, že dýchám. Že žiju. Nebo aspoň že mám šanci znovu začít.

„Jsi normální? Co to má znamenat?“ přišla odpověď během minuty. Viděla jsem, jak se na displeji objevuje jeho jméno, a v duchu slyšela ten tón – podrážděný, nechápavý, možná i trochu vystrašený. Ale hlavně naštvaný. Vždycky byl naštvaný, když jsem něco udělala jinak, než čekal.

Zavřela jsem oči a v hlavě mi běžely poslední měsíce jako rozbitý film. Každé ráno vstávat v pět, chystat snídani, oblékat děti, do školky, do školy, do práce. Odpoledne nákup, úkoly, kroužky, večeře, praní, žehlení, uklízení. Martin? Ten přišel domů, sedl si k televizi a čekal, až mu dám večeři pod nos. „Jsem unavený z práce,“ říkal. A já? Já byla unavená ze života.

„Mami, proč jsi pořád smutná?“ ptala se mě nedávno Anička, naše starší dcera. Snažila jsem se usmát, pohladit ji po vlasech, ale v očích mě pálily slzy. „Nejsem smutná, jen unavená,“ zalhala jsem. Ale pravda byla, že jsem už nevěděla, kdo vlastně jsem. Jen stroj na povinnosti, na úsměvy, na nekonečné „ano“.

Všechno se zlomilo minulý týden. Martin přišel domů pozdě, bez varování, a když jsem mu řekla, že večeře je studená, jen mávl rukou. „To je tvoje práce, ne? Tak ji ohřej.“ Ten večer jsem seděla v koupelně na zemi, opřená o pračku, a poprvé mě napadlo, že bych prostě mohla odejít. Jen na chvíli. Zmizet. Zkusit zjistit, jestli ještě někde existuju já sama.

A tak jsem to udělala. Ráno jsem zabalila dětem tašky, odvezla je k mamce do Modřic a řekla jí, že potřebuju pár dní pro sebe. Mamka se na mě dívala dlouho, mlčky, a pak mě objala. „Běž, holka. Já to zvládnu. Ale vrať se.“

Teď sedím v Brně, ve městě, kde jsem kdysi studovala, kde jsem byla šťastná a svobodná. Procházím se po Špilberku, dívám se na rozsvícené město a přemýšlím, co bude dál. Martin mi pořád píše. Nejprve naštvané zprávy, pak zoufalé. „Jak jsi mohla? Co mám říct dětem? Kdy se vrátíš?“

Nevím. Opravdu nevím. Vždycky jsem byla ta, co všechno drží pohromadě. Ta, co nikdy neřekne ne. Ale teď mám pocit, že když se nepostavím sama za sebe, rozpadnu se na tisíc kousků. A kdo pak bude máma pro Aničku a Tomáška? Kdo bude žena pro Martina?

V kavárně na České si objednávám dort a kávu. Sama pro sebe. Nikdo po mně nic nechce, nikdo mě nevolá, nikdo mě nepeskuje. Slyším smích cizích lidí, cítím vůni čerstvé kávy a poprvé po letech se mi chce plakat – ale tentokrát úlevou.

Večer volám mamce. „Jak jsou na tom děti?“ ptám se s obavou. „Jsou v pohodě, Anička ti posílá pusinku. Tomášek si hrál s dědou na zahradě. Neboj se o ně. Spíš se boj o sebe, Janičko.“

Mamka vždycky věděla víc, než říkala. V jejím hlase slyším pochopení i smutek. Vím, že jsem ji zklamala, že jsem odešla, ale zároveň cítím, že mě chápe. Že i ona kdysi stála na podobné křižovatce.

Martin mi večer volá. Nechci to zvednout, ale nakonec to udělám. „Jano, co to děláš? Vždyť tohle se nedělá. Děti tě potřebují. Já tě potřebuju.“

„A já potřebuju sebe,“ odpovím tiše. „Už dlouho jsem tu nebyla. Pro tebe, pro děti, pro všechny… ale ne pro sebe.“

„Tohle je sobecký,“ vybuchne. „Všichni máme těžký život, ale neutíkáme.“

„Já neutíkám. Já se snažím přežít. A možná poprvé žít.“

Ticho. Pak jen jeho dech do telefonu. „Kdy se vrátíš?“

„Nevím. Až budu vědět, že to zvládnu. Až budu vědět, že mě doma čeká něco víc než jen povinnosti.“

Další dny bloumám po městě, sedím v parcích, čtu knížky, které jsem roky odkládala. Přemýšlím o tom, kde se to všechno pokazilo. Kdy jsem přestala být JANA a stala se jen „máma“ a „manželka“? Proč je v Česku pořád normální, že žena všechno zvládá sama, že si nesmí stěžovat, že musí být vděčná za to málo, co dostane?

Jedno odpoledne potkám na Moravském náměstí svou dávnou kamarádku Lenku. „Ty jo, Jani, ty jsi úplně jiná! Co se stalo?“ směje se a objímá mě. Vyprávím jí svůj příběh a ona jen kývá. „Víš, kolik nás je? Kolik žen tohle zažívá? Ale málokterá má odvahu odejít. Aspoň na chvíli.“

Možná je to právě to – odvaha říct dost. Odvaha přiznat si, že mám právo na vlastní život, na odpočinek, na únavu i na radost. Že nejsem jen služka nebo stroj na lásku.

Po týdnu se vracím domů. Martin mě čeká ve dveřích, děti běží naproti. Objímám je a cítím, jak se mi vrací síla. Martin mě vezme za ruku. „Promiň. Nechápal jsem to. Ale chci to zkusit jinak. Spolu.“

Nevím, jestli to půjde. Ale vím, že už nikdy nezapomenu na sebe. Protože když žena zapomene na sebe, ztratí všechno.

Možná je čas se ptát: Kde je hranice trpělivosti? A co znamená být opravdu ceněná svými nejbližšími? Co si o tom myslíte vy?