Mezi povinností a svobodou: Příběh Tomáše a lekce štědrosti

„Tomáši, potřebujeme tě. Zase,“ ozvalo se z telefonu, sotva jsem vešel do bytu. Hlas mé matky byl unavený, naléhavý, a já už předem věděl, co přijde. „Táta zase přišel o práci. Tentokrát už to asi nebude jen na měsíc. Můžeme si půjčit?“

Zavřel jsem oči a v duchu počítal do deseti. Bylo to popáté za poslední dva roky. Věděl jsem, že mám na účtu sotva dost na nájem a že mi šéf v práci slíbil zvýšení až od příštího měsíce. Ale jak mám říct ne vlastní rodině?

„Mami, já… zkusím něco vymyslet,“ odpověděl jsem tiše. Věděl jsem, že to znamená další měsíc o instantních polévkách a bez výletů s přáteli. Ale co když tentokrát opravdu nemůžu?

Když jsem byl malý, táta pracoval jako řidič autobusu v Plzni. Máma dělala prodavačku v malém obchodě na sídlišti. Peněz nikdy nebylo dost, ale vždycky jsme nějak vyšli. Jenže poslední roky se všechno změnilo. Táta přišel o práci kvůli reorganizaci a máma má zdravotní problémy. Já jsem jediný, kdo může pomoct. Nebo si to aspoň myslím.

Večer jsem seděl sám v kuchyni, před sebou hrnek čaje a rozpočet na papíře. „Proč to vždycky musí být na mně?“ ptal jsem se sám sebe. V hlavě mi zněla slova mé sestry Lenky: „Tomáši, nemůžeš pořád všechno zachraňovat. Oni si musí taky uvědomit, že nejsi banka.“ Jenže Lenka žije v Brně, má dvě malé děti a sama sotva vyjde. Vždycky se to nakonec stočí na mě.

Druhý den ráno jsem šel do práce jako tělo bez duše. Kolega Petr si všiml mé nálady. „Zase rodina?“ zeptal se soucitně. Přikývl jsem. „Víš, že tě obdivuju, ale někdy si říkám, jestli to není už moc. Kdy jsi naposledy udělal něco jen pro sebe?“

Petr měl pravdu. Kdy jsem naposledy šel do kina? Kdy jsem si koupil něco hezkého? Všechno šlo na rodinu. Ale jak mám odmítnout mámu, když vím, že bez těch pár tisíc nezaplatí nájem?

Večer jsem zavolal Lence. „Mám pocit, že se v tom topím,“ přiznal jsem. „Pořád jen dávám a dávám. Už ani nevím, kdo vlastně jsem.“

Lenka chvíli mlčela. „Víš, že tě máme rádi, ale musíš se naučit říkat ne. Jinak se z toho zblázníš. Máma s tátou tě mají rádi i bez peněz. Ale když jim pořád pomáháš, nikdy se nenaučí postarat se sami.“

Ta slova mě bodla. Vždycky jsem měl pocit, že když nepomůžu, selžu jako syn. Ale co když tím vlastně škodím?

O víkendu jsem jel za rodiči do Plzně. Byt byl tichý, máma seděla u stolu a třásly se jí ruce. Táta koukal do zdi. „Tomáši, promiň, že tě zase obtěžujeme,“ řekla máma tiše. „Ale už fakt nevíme, co dělat.“

Sedl jsem si naproti nim a poprvé v životě jsem řekl: „Mami, tati, já už nemůžu. Mám taky svoje starosti. Potřebuju si něco nechat i pro sebe.“

Táta se na mě podíval překvapeně. „Myslel jsem, že to zvládáš,“ zamumlal. Máma začala plakat.

„Já vím, že je to těžké,“ pokračoval jsem, „ale musíme najít jiné řešení. Můžeme zkusit sociální dávky, nebo se poradit na úřadě. Já vám pomůžu s papíry, ale víc už dát nemůžu.“

Bylo to, jako bych jim vzal poslední naději. Ale zároveň jsem cítil úlevu. Poprvé za dlouhou dobu jsem myslel i na sebe.

Cestou domů jsem přemýšlel, jestli jsem udělal správně. Co když je to sobectví? Ale co když je to právě to, co potřebujeme všichni?

Za pár týdnů mi máma volala. „Tomáši, byli jsme na úřadě. Dostali jsme příspěvek na bydlení. Není to moc, ale zvládneme to. Děkuju, že jsi nás k tomu dokopal.“

V tu chvíli jsem pochopil, že někdy je největší pomoc nechat druhé, aby si pomohli sami. A že i já mám právo žít svůj život.

Občas si ale pořád kladu otázku: Kde je ta hranice mezi štědrostí a sebeobětováním? A jak ji poznat, když jde o vlastní rodinu? Co byste udělali vy na mém místě?