Mezi láskou a zradou: Příběh o rozdělené rodině a nemocné mamince

„To nemyslíš vážně, Honzo! To prostě nemůžeš udělat!“ křičela jsem do telefonu, zatímco jsem se snažila zadržet slzy. Maminka ležela v ložnici, její dech byl slabý a přerušovaný, a já jsem cítila, jak se mi hroutí svět. Můj bratr Honza, jediný člověk, na kterého jsem kdy mohla spoléhat, mi právě oznámil, že se o maminku starat nebude. Prý má dost svých starostí a navíc chce prodat její byt, aby měl peníze na rozjezd svého podnikání.

„Lucko, já už to dál nedám. Máš přece volno v práci, můžeš tu být s ní. Já mám rodinu a hypotéku,“ odpověděl mi ledově klidným hlasem. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít telefon o zeď.

Vždycky jsme byli s Honzou nerozluční. Jako děti jsme spolu běhali po sídlišti v Brně-Líšni, hráli si na indiány a schovávali se před maminkou, když nás volala domů na večeři. Táta odešel, když nám bylo deset a osm, a od té doby jsme byli jen my tři. Maminka dřela ve fabrice, aby nás uživila, a my jsme jí slibovali, že se o ni jednou postaráme.

A teď? Honza se otočil zády. Maminka dostala před půl rokem mrtvici. Od té doby je upoutaná na lůžko, potřebuje pomoc s hygienou, jídlem i oblékáním. Já jsem si vzala neplacené volno v práci v knihovně a snažím se zvládnout všechno sama. Někdy mám pocit, že už nemůžu dál. Ale nikdy by mě nenapadlo ji opustit.

Když jsem to řekla Honzovi do očí při jeho poslední návštěvě, jen pokrčil rameny: „Já na to prostě nemám nervy. A ten byt je stejně zbytečný – mamka už tam bydlet nebude.“

„To je její domov! Jak můžeš být tak bezcitný?“ vyjela jsem na něj.

„Ty tomu nerozumíš. Potřebuju peníze. A ona už stejně…“ nedořekl to. Jen sklopil oči a odešel.

Od té doby jsme spolu nepromluvili. Maminka o něm nechce slyšet ani slovo. Když jí někdo připomene Honzu, jen se rozpláče nebo odvrátí hlavu ke zdi.

Každý den je stejný: ráno vstanu dřív než slunce, připravím mamince snídani, pomůžu jí s hygienou, přečtu jí noviny nebo pustím rádio. Někdy spolu mlčíme celé hodiny. Jindy mi vypráví o svém dětství v Tišnově nebo o tom, jak poznala tátu na tancovačce v kulturáku.

Ale v noci… v noci mě dohání vztek a smutek. Proč musím všechno zvládat sama? Proč Honza utekl? Proč je rodina schopná se takhle rozpadnout?

Jednou večer jsem seděla u kuchyňského stolu s hrnkem studeného čaje a dívala se na staré fotky. Na jedné jsme všichni tři – já, Honza a mamka – na výletě na Macoše. Smáli jsme se tehdy tak nahlas, že nás napomínali ostatní turisté. Teď mám pocit, že ten smích už nikdy neuslyším.

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat bolest i vztek:

„Dneska byla mamka zase smutná. Ptala se mě, jestli ji Honza ještě někdy navštíví. Nevěděla jsem, co říct. Lhala jsem jí? Nebo ji chráním? A co když jednou odejde a já budu litovat, že jsme se s Honzou nerozmluvili?“

Jednou večer přišla sousedka paní Novotná a přinesla nám koláč. Seděla u nás v kuchyni a tiše poslouchala moje stížnosti:

„Lucko, vím, že je to těžké. Ale rodina je rodina – i když někdy bolí nejvíc.“

„Ale proč bych měla odpouštět někomu, kdo nás takhle zradil?“ vyhrkla jsem.

Paní Novotná jen pokrčila rameny: „Možná proto, abys jednou nelitovala.“

Začala jsem přemýšlet – mám Honzovi napsat? Pozvat ho ještě jednou? Nebo ho nechat být?

Jednoho dne přišel dopis od notáře – Honza opravdu podal žádost o prodej bytu. Byla jsem vzteky bez sebe. Zavolala jsem mu:

„Honzo! Ty chceš opravdu prodat maminčin byt za jejího života? To ti není hanba?“

Chvíli bylo ticho.

„Lucko… já nevím… asi jsem to přehnal… Ale já fakt nevím kudy kam…“ Jeho hlas zněl zlomeněji než kdy dřív.

Zavěsila jsem bez rozloučení.

Ten večer jsem dlouho seděla u mamky na posteli a držela ji za ruku.

„Mami… myslíš, že bych měla Honzovi odpustit?“ zeptala jsem se tiše.

Maminka dlouho mlčela. Pak mi stiskla ruku: „Láska je těžká věc, Lucko. Ale nenávist je ještě těžší.“

Nevím, co bude dál. Nevím, jestli dokážu bratrovi odpustit nebo jestli naše rodina zůstane navždy rozbitá. Ale jedno vím jistě: každý den je boj – o lásku, o důstojnost i o to málo štěstí, které nám ještě zbylo.

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za rodinu i tehdy, když vás někdo zradí? Nebo je lepší chránit sebe a svou mámu před dalším zklamáním?