Mezi hrnci a tichem: Každodenní boj u stolu
„Zase to není čerstvé, Jano,“ ozvalo se za mnou, když jsem položila talíř na stůl. Petr seděl u stolu s pohledem upřeným na polévku, kterou jsem ohřívala už potřetí tento týden. V tu chvíli jsem měla chuť talíř prostě vzít a vyhodit ho z okna. Ale místo toho jsem jen sevřela rty a potlačila slzy.
„Petr, vždyť jsem ji vařila včera večer. Je to pořád dobré,“ snažila jsem se zachovat klidný tón, ale v hlase mi zněla únava. On jen zavrtěl hlavou a odsunul talíř stranou. „Já prostě nechci jíst ohřívané věci. To je tak těžké pochopit?“
Bylo mi padesát tři a měla jsem pocit, že můj život se smrskl na nekonečné vaření, mytí nádobí a mlčení. Děti už dávno odešly z domu – Klára žije v Brně, Tomáš v Praze – a já zůstala v našem panelákovém bytě na Jižním Městě jen s Petrem a jeho neústupnými požadavky na čerstvé jídlo. Každý den jsem vstávala o hodinu dřív, abych mu připravila snídani, pak oběd a večeři. A každý den jsem cítila, jak se ve mně něco láme.
Vzpomínám si, jak jsem kdysi vařila s radostí. Když jsme byli mladí, Petr mi pomáhal krájet zeleninu, smáli jsme se nad připáleným gulášem a společně ochutnávali nové recepty. Teď už se mnou v kuchyni nemluví. Jen sedí u televize nebo si čte noviny. A já vařím. Pořád dokola.
Jednoho večera jsem už nevydržela. „Petře, proč mi nikdy nepoděkuješ? Proč ti nikdy nic nechutná? Vždyť se snažím!“ vyhrkla jsem, když jsem před něj postavila talíř s čerstvě upečenými kuřecími řízky.
Zvedl oči od novin a chvíli mlčel. „Já ti přece neříkám, že to neumíš. Jen chci mít teplé jídlo. To je všechno.“
„Ale já nejsem tvoje služka!“ vykřikla jsem a cítila, jak mi po tvářích tečou slzy. „Já taky pracuju! Taky bych si chtěla někdy sednout a odpočinout si! Ale ty… ty mě bereš jako samozřejmost.“
Petr se zamračil a vstal od stolu. „Jestli ti to tak vadí, tak nevař! Já si něco koupím.“
Dveře do ložnice práskly a já zůstala stát v kuchyni sama. V ruce jsem držela vařečku a cítila se prázdná jako nikdy předtím.
Další dny byly ještě horší. Petr si opravdu začal kupovat hotová jídla v supermarketu – smažené řízky v plastu, bramborový salát z kelímku. Když jsem mu nabídla polévku nebo domácí koláč, jen mávl rukou. V bytě bylo ticho, které mě dusilo.
Začala jsem chodit na dlouhé procházky do Hostivařského lesa. Tam jsem mohla konečně dýchat. Seděla jsem na lavičce u rybníka a přemýšlela o tom, kde se to všechno pokazilo. Kde je ta Jana, která kdysi milovala život? Kde je ta láska?
Jednou večer mi zavolala Klára. „Mami, co je s tebou? Zníš nějak smutně.“
Nechtěla jsem jí říct pravdu. Nechtěla jsem být ta matka, která si stěžuje na manžela. Ale nakonec ze mě všechno vypadlo – slzy, vztek i bezmoc.
„Mami,“ řekla Klára tiše, „proč si to necháváš líbit? Proč si taky někdy neuvaříš něco jen pro sebe? Nebo proč prostě neřekneš dost?“
Zavěsila jsem a dlouho seděla v kuchyni potmě. Přemýšlela jsem o tom, co řekla. Proč si to vlastně nechávám líbit? Proč mám pocit, že musím být pořád dokonalá manželka?
Druhý den ráno jsem vstala dřív než obvykle. Uvařila jsem si kávu a udělala si míchaná vajíčka – jen pro sebe. Seděla jsem u stolu s knížkou a poprvé po letech jsem necítila spěch ani povinnost.
Petr přišel do kuchyně a překvapeně se rozhlédl. „Ty jsi mi nic neuvařila?“
Podívala jsem se na něj klidně. „Ne, dneska ne. Dneska mám volno.“
Chvíli na mě zíral, pak beze slova odešel.
Ten den jsem šla do knihovny, koupila si nové šaty a zašla na kávu s kamarádkou Lenkou. Povídaly jsme si o všem možném – o dětech, o práci, o snech, které jsme kdysi měly.
Když jsem se večer vracela domů, cítila jsem se jinak. Silnější. Jako bych konečně udělala první krok zpátky k sobě.
Petr byl doma tichý. Večeři si ohřál sám. Druhý den ráno mi poprvé po letech řekl: „Děkuju.“
Nevím, jestli se něco změní. Nevím, jestli ještě někdy najdeme tu lásku, která mezi námi kdysi byla. Ale vím jedno: už nechci žít jen mezi hrnci a tichem.
Možná je čas začít žít i pro sebe.
Co myslíte? Má smysl bojovat za vztah, kde jeden druhého bere jako samozřejmost? Nebo je lepší najít odvahu změnit svůj život?