Mezi dvěma ženami: Když tchyně chce pomáhat, ale dcera odmítá

„Tohle už není normální! Proč jí to pořád dovoluješ?“ Lenčin hlas se rozléhal malým bytem na pražském Žižkově, zatímco já seděl u stolu s hlavou v dlaních. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly podtrhnout dusnou atmosféru v našem obýváku.

„Lenko, tvoje máma to myslí dobře. Jen chce pomoct…“ zkusil jsem opatrně, ale ona mě přerušila dřív, než jsem stačil dokončit větu.

„Nechci její peníze! Nechci její rady! Vždycky všechno zkazí, vždycky se musí cítit důležitá!“ křičela Lenka a já cítil, jak se mi stahuje žaludek.

Bylo mi třicet pět a nikdy jsem si nepřipadal tak bezmocný. Pracoval jsem jako grafik na volné noze, Lenka byla učitelka na základce. Peněz nebylo nazbyt, zvlášť když nám minulý měsíc přišla složenka za nedoplatek na elektřinu a já musel odložit splátku za auto. Všechno se to začalo hroutit ve chvíli, kdy Lenčina maminka, paní Novotná, nabídla, že nám půjčí peníze na překlenutí nejtěžšího období.

„Tomáši, já to myslím vážně. Pokud jí dovolíš nám pomoct, už nikdy ti to nezapomenu,“ řekla Lenka tišeji, ale o to naléhavěji. V jejích očích jsem viděl slzy a vztek zároveň.

Vzpomněl jsem si na první roky našeho vztahu. Paní Novotná byla vždycky ta starostlivá matka, která vozila domácí bábovku a ptala se, jestli máme dost teplých ponožek. Ale zároveň byla i ta, která Lence nikdy nedala pocítit, že je dost dobrá. Když jsme si kupovali byt, kritizovala výběr lokality. Když jsme plánovali svatbu, měla připomínky ke každému detailu. A teď, když jsme opravdu potřebovali pomoc, Lenka ji odmítala z principu.

„Mami, prosím tě, nech nás být,“ slyšel jsem Lenku do telefonu o den později. „My si poradíme sami. Nechci tvoje peníze.“

„Ale Leničko, vždyť víš, že vám chci jen pomoct…“ ozýval se z reproduktoru tichý hlas paní Novotné.

„Ne! Už jsi nám pomáhala dost!“ Lenka zavěsila a rozplakala se.

Seděl jsem vedle ní a nevěděl, co říct. Chtěl jsem ji obejmout, ale ona mě odstrčila.

„Ty jí rozumíš víc než mně? Chceš být radši s ní?“ vyjela na mě.

„To není fér…“ zašeptal jsem.

Dny plynuly a napětí v bytě by se dalo krájet. Každý večer jsme mlčky seděli u televize nebo předstírali zájem o knihu či mobil. Já mezitím přemýšlel, jestli mám tajně přijmout pomoc od paní Novotné a zachránit nás před exekucí – nebo jestli mám stát za Lenkou a riskovat, že skončíme bez střechy nad hlavou.

Jednoho večera jsem šel s paní Novotnou na kávu do kavárny na náměstí Jiřího z Poděbrad. Seděla naproti mně v elegantním kabátu a v očích měla starost.

„Tomáši, já vím, že Lenka je tvrdohlavá. Ale já ji znám – ona nechce být jako já. Bojí se, že když přijme pomoc ode mě, bude to znamenat, že selhala.“

Mlčel jsem. Měla pravdu.

„Ale co mám dělat? Nechat vás padnout? To bych si nikdy neodpustila.“

V tu chvíli jsem pochopil, že tenhle boj není jen o penězích. Je to o hrdosti, o starých ranách z dětství, o potřebě dokázat sobě i světu, že to zvládne sama.

Když jsem se vrátil domů, našel jsem Lenku sedět u stolu s dopisem v ruce. Bylo to oznámení o exekuci.

„Tomáši… já už nevím,“ řekla zlomeně.

Posadil jsem se vedle ní a poprvé po dlouhé době ji objal.

„Lenko… možná je čas nechat si pomoct. Ne kvůli tvojí mámě – kvůli nám.“

Dlouho mlčela. Pak jen tiše přikývla.

Druhý den jsme společně zavolali paní Novotné. Přijela hned odpoledne s termoskou čaje a obálkou peněz.

„Nechci slyšet žádné díky,“ řekla rozhodně. „Jste moje rodina.“

Bylo to poprvé po letech, co jsme seděli všichni tři u jednoho stolu bez hádek a výčitek. Lenka s maminkou si dlouho povídaly – o dětství, o snech i o tom, proč je někdy tak těžké přijmout pomoc od těch nejbližších.

Dnes už máme dluhy splacené a vztahy v rodině jsou lepší než kdy dřív. Ale pořád ve mně zůstává otázka: Proč je pro nás Čechy tak těžké přijmout pomoc? Je to pýcha? Strach? Nebo jen touha dokázat sobě i ostatním, že všechno zvládneme sami?

Co si o tom myslíte vy? Máte podobnou zkušenost?