Mezi dvěma ženami: Když manželství ohrožuje tchyně

„Zase jsi byla u mámy?“ zeptala jsem se Tomáše, když vešel do bytu a v předsíni se rozhostila vůně smažené cibulky a majoránky. Neodpověděl hned. Sundal si bundu, zavěsil ji na věšák a vyhnul se mému pohledu. „Jen jsem tam na chvíli skočil, potřebovala pomoct s počítačem,“ zamumlal. Ale já poznala, že lže. V lednici jsem později našla krabičku s jejími pověstnými bramboráky – přesně těmi, které prý už nemůže jíst kvůli cholesterolu.

Sedla jsem si na postel a sevřela polštář. Už druhou noc za sebou se mi zdálo o jeho matce. V tom snu seděla u našeho stolu, servírovala Tomášovi svíčkovou a on se na ni usmíval tím způsobem, jakým se na mě už dlouho neusmál. Já tam byla jen jako stín, neviditelná, zbytečná. Probudila jsem se zpocená a zmatená. Co to se mnou je? Jsem žárlivá na vlastní tchyni?

Když jsme spolu začínali, Tomáš byl jiný. Smáli jsme se spolu, vařili, plánovali výlety po Šumavě a snili o chalupě na Vysočině. Jeho máma byla vždycky trochu vlezlá, ale brala jsem to jako součást balíčku. Jenže teď, po pěti letech manželství, mám pocit, že mezi nás postavila neviditelnou zeď.

„Mami říkala, že bych měl víc jíst zeleninu,“ prohodil Tomáš jednou u večeře, když jsem mu podávala pečené kuře s bramborem. „A taky že bych měl chodit častěji na procházky.“ Jeho slova mě bodla jako nůž. „A co já? Já ti nestačím?“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla.

Tomáš se na mě podíval s únavou v očích. „Jano, proč pořád řešíš moji mámu? Je to jen jídlo. Ty vaříš skvěle, ale… prostě mi to připomíná dětství.“

„Tak si tam běž bydlet!“ vybuchla jsem. V tu chvíli jsem věděla, že jsem to přehnala, ale nemohla jsem si pomoct. Všechno ve mně křičelo: Proč nejsem dost dobrá? Proč potřebuje její polévky a rady?

Začala jsem být podezřívavá. Kontrolovala jsem jeho telefon, hledala v historii zpráv slova jako „oběd“ nebo „mamka“. Přistihla jsem se, jak poslouchám za dveřmi, když s ní volal. „Ano, mami… jo, přijdu… neřeknu Janě…“ To poslední mě dorazilo.

Jednoho večera jsem to už nevydržela a šla za ním do kuchyně. „Proč mi lžeš? Proč mi neřekneš pravdu?“ Tomáš položil nůž na prkénko a dlouho mlčel. „Protože bys to nepochopila,“ řekl tiše.

„Zkus mi to vysvětlit,“ prosila jsem.

„Víš, když jsem u mámy, všechno je jednoduché. Nemusím nic řešit, nemusím být dospělý. Ty jsi skvělá žena, ale někdy mám pocit, že ode mě čekáš víc, než dokážu dát.“

Seděla jsem tam a cítila se menší a menší. Vždycky jsem chtěla být tou nejlepší manželkou – vařit mu oblíbené jídlo, starat se o něj, být jeho oporou. Ale najednou jsem měla pocit, že bojuju s někým, koho nikdy nemůžu porazit.

Začala jsem si všímat dalších věcí. Když jsme šli k jeho rodičům na nedělní oběd, jeho máma mě chválila za koláč – ale pak dodala: „Tomášek má stejně nejradši ten můj s tvarohem.“ Když jsme odcházeli, dala mu do ruky tašku s jídlem a mě pohladila po rameni: „Neboj se, Janičko, jednou se naučíš vařit jako já.“

Cítila jsem se jako outsider ve vlastním životě. Moje máma mi říkala: „To je normální, chlapi jsou na mámu fixovaní.“ Ale já věděla, že tohle není normální. Začala jsem pochybovat o sobě – jestli nejsem moc náročná, jestli bych neměla být víc jako ona.

Jednou večer jsme seděli u televize a Tomáš dostal zprávu. Viděla jsem její jméno na displeji: „Mamka“. Zvedl telefon a odešel do ložnice. Slyšela jsem tlumený smích a pak ticho. Když se vrátil, řekl jen: „Musím zítra k mámě, něco potřebuje.“ Už ani nečekal na moji reakci.

Začala jsem být uzavřenější. Přestala jsem vařit jeho oblíbené jídla – proč bych měla soutěžit s někým, kdo vždycky vyhraje? Přestali jsme spolu mluvit o budoucnosti. Každý večer jsme seděli vedle sebe jako dva cizinci.

Jednou v noci jsem měla další sen – tentokrát Tomáš seděl u stolu s mámou a já stála venku za oknem v dešti. Volala jsem na něj, ale neslyšel mě.

Ráno jsem se rozhodla něco změnit. Pozvala jsem jeho mámu k nám domů na oběd. Uvařila jsem její recept na svíčkovou – podle jejího blogu. Když přišla, usmála se: „To je milé překvapení!“ Ochutnala a řekla: „Je to dobré… ale příště ti ukážu pár triků.“ Tomáš se usmíval jako malý kluk.

Po obědě jsme zůstaly samy v kuchyni. „Janičko,“ začala tiše jeho máma, „vím, že je to těžké. Ale Tomáš byl vždycky můj chlapeček. Nech ho občas přijít domů.“ Podívala se na mě s něhou i výčitkou zároveň.

Když odešla, Tomáš mě objal: „Děkuju za dnešek.“ Ale já cítila jen prázdnotu.

Dnes už vím, že některé věci nezměním – možná nikdy nebudu ta první žena v jeho životě. Ale stojí za to bojovat o někoho, kdo pořád utíká k mámě? Nebo bych měla začít bojovat sama za sebe?

Co byste udělali vy? Má smysl žárlit na tchyni – nebo je lepší přijmout realitu a najít vlastní cestu ke štěstí?