Mezi dvěma světy: Příběh o hledání místa v nové rodině
„Proč Aničku nikdy nevezmete s sebou na výlet? Proč ji nikdy nepozvete na nedělní oběd?“ vyhrkla jsem jednou večer na Petrovou maminku, když jsme seděly v kuchyni a ona krájela brambory na salát. Její ruce se na okamžik zastavily a v očích se jí zalesklo něco tvrdého. „Víš, Lucie, ona je prostě jiná. Filip je takový… náš. Anička je pořád cizí.“
Ta slova mě bodla jako nůž. V tu chvíli jsem měla chuť popadnout děti a utéct. Ale místo toho jsem tam stála, neschopná pohybu, a v hlavě mi vířily myšlenky: Co jsem udělala špatně? Proč nestačíme takoví, jací jsme?
Petra jsem poznala před třemi lety na dětském hřišti v Nuslích. Filip se houpal na houpačce a Anička stavěla bábovičky. Petr tam byl se svým synovcem a já si všimla, jak se na mě dívá – s úsměvem, který byl upřímný a trochu nesmělý. První rande jsme měli v malé kavárně u I. P. Pavlova. Povídali jsme si o dětech, o rozvodech, o tom, jak těžké je začít znovu. Myslela jsem si, že když jsme oba prošli bolestí, budeme si rozumět.
Jenže realita byla jiná. Petr byl skvělý – trpělivý, laskavý, vždycky ochotný pomoct s úkoly nebo večerním koupáním. Ale jeho rodina… To bylo jiné peklo. Jeho matka paní Novotná byla typická česká babička – pečlivá, pořádná, ale taky tvrdohlavá a neústupná. Když jsme k nim poprvé přišli na návštěvu, Filip dostal hned koláč a čokoládu. Anička seděla vedle něj a dívala se na stůl, kde pro ni nebylo nic připraveného.
„Mami, proč Anička nemá taky koláč?“ zeptal se Filip.
Paní Novotná se usmála: „Filípku, ty jsi můj šikulka.“ A Aničku pohladila po hlavě tak opatrně, jako by se bála, že ji rozbije.
Od té doby jsem začala sledovat každý detail. Když jsme slavili Vánoce, Filip dostal stavebnici a nové lyže. Anička panenku z tržnice a ponožky. Petr si toho všiml až později – byl zvyklý na to, že jeho matka má své způsoby. Ale já jsem to nesla těžce. Každý večer jsem si v koupelně tiše poplakala, aby to děti neslyšely.
Jednou večer jsem slyšela Aničku šeptat Filipovi: „Proč mě babička nemá ráda?“
Filip ji objal: „To není pravda. Má tě ráda… jen to neumí ukázat.“
Ale já věděla, že lže.
Začala jsem se ptát sama sebe: Mám právo tahat děti do nové rodiny? Neudělala jsem chybu? Petr mě ujišťoval, že všechno bude časem lepší. Ale čas plynul a nic se neměnilo.
Jednoho dne přišel Filip domů s tím, že ho babička vzala do ZOO. Anička seděla u stolu s pastelkami a tiše kreslila obrázek – sebe a babičku v parku. „Mami, proč já nikdy nemůžu s babičkou?“ zeptala se mě.
Nevěděla jsem, co říct. „To není tvoje vina, zlatíčko,“ zašeptala jsem a objala ji.
Začala jsem být podrážděná i na Petra. „Proč nic neuděláš? Proč jí neřekneš, že máme dvě děti?“ vyčetla jsem mu jednou večer.
Petr jen sklopil oči: „Víš, jaká je máma… Nechci ji ztratit.“
A tak jsem byla mezi dvěma světy – mezi láskou k Petrovi a ochranou svých dětí. Každý den jsem bojovala s pocitem viny: Měla bych odejít? Nebo mám bojovat dál?
Jednoho dne přišel zlom. Bylo to na Aniččiných devátých narozeninách. Pozvala jsem celou rodinu – i paní Novotnou. Přinesla Filipovi velký balík Lega a Aničce malou knížku pohádek. Když Anička rozbalila dárek, usmála se a poděkovala. Ale pak odešla do pokoje a dlouho nevycházela.
Šla jsem za ní. Seděla na posteli a v ruce držela tu knížku.
„Mami, já už nechci mít narozeniny,“ řekla tiše.
V tu chvíli mi došlo, že už nemůžu dál mlčet. Večer jsem si sedla s Petrem i jeho matkou ke stolu.
„Paní Novotná,“ začala jsem rozechvěle, „já chápu, že pro vás není lehké přijmout cizí dítě. Ale Anička je součást naší rodiny stejně jako Filip. Bolí mě vidět ji smutnou kvůli tomu, jak se k ní chováte.“
Paní Novotná chvíli mlčela a pak řekla: „Já… nevím jak… Nikdy jsem to nezažila.“
„Stačí začít,“ odpověděla jsem jí.
Od té doby se něco změnilo – pomalu, po malých krůčcích. Paní Novotná začala Aničce občas volat nebo jí poslala pohled z dovolené. Nebylo to dokonalé, ale bylo to lepší než nic.
Přesto ve mně zůstává strach: Udělala jsem pro své děti dost? Může vůbec někdy vzniknout skutečný domov tam, kde jeden člověk pořád zůstává cizincem?
Někdy večer sedím u okna a dívám se na spící děti. Přemýšlím: Co je vlastně rodina? Stačí láska jednoho člověka k tomu druhému? Nebo potřebujeme přijmout i ty ostatní – i když to bolí?