Mezi dvěma světy: Mám dál zachraňovat svou rodinu na úkor té vlastní?

„Dominiko, přijedeš dneska? Zase mi nefunguje pračka a máma je úplně bezradná,“ ozvalo se v telefonu už poněkolikáté tento měsíc. Byla to moje mladší sestra Lucie, která si nikdy nenašla pořádnou práci a stále bydlí s naší mámou v paneláku na Jižním Městě. V tu chvíli jsem stála v kuchyni, kde moje dcera Anička brečela nad rozbitým modelem z Lega a manžel Petr zoufale hledal klíče od auta.

„Lucko, dneska to fakt nejde. Mám toho moc v práci, děti jsou nemocné a Petr potřebuje pomoct s autem,“ snažila jsem se vysvětlit, ale v telefonu už bylo ticho. Věděla jsem, že se urazila. Zase. A já měla výčitky svědomí, jako pokaždé.

Moje máma byla vždycky slabá žena. Táta nás opustil, když mi bylo deset, a od té doby jsem byla já ta silná. Ta, která všechno zařídí, uklidí, vyřeší. Lucie byla vždycky ta mladší, rozmazlená, která si zvykla, že jí všechno spadne do klína. Máma nikdy nepracovala na plný úvazek, pořád byla nemocná nebo unavená. A já? Já jsem se snažila být dokonalá dcera i dokonalá matka.

Jenže teď mám vlastní rodinu. Dvě děti, manžela, hypotéku na byt v Modřanech a práci účetní, která mě vysává. Přesto mě máma i Lucie pořád volají – když je potřeba něco opravit, vyřídit na úřadě, nebo když jim dojdou peníze na nájem. A já? Já běžím. Vždycky běžím.

Jednou večer jsem seděla u stolu s Petrem. „Domčo, proč jim pořád pomáháš? Vždyť Lucka je zdravá ženská, mohla by si najít práci. A tvoje máma… vždyť jí je teprve šedesát! Proč to všechno musíš tahat ty?“ ptal se mě zoufale.

„Protože jsou to moje rodina,“ šeptla jsem. Ale v hloubi duše jsem věděla, že už to dál nejde. Anička začala mít noční můry, protože mě pořád neviděla doma. Syn Matěj mi jednou řekl: „Mami, proč jsi pořád pryč? Máš nás ještě ráda?“ Ta slova mě bodla do srdce.

Jednoho dne mi volala máma: „Dominiko, Lucka má zase problémy s prací. Vyhodili ji. Nemáš nějaké peníze navíc? Potřebujeme zaplatit elektřinu.“

„Mami, já už nemůžu! My sami máme sotva na splátky! Proč si Lucka nenajde normální práci?“ vybuchla jsem poprvé v životě.

Na druhém konci bylo ticho. Pak máma začala plakat: „Ty jsi jediná, kdo nám může pomoct…“

Zavěsila jsem a rozbrečela se taky. Petr mě objal: „Musíš si vybrat, Domčo. Nemůžeš zachraňovat všechny.“

Další dny byly peklo. Máma mi nevolala, Lucie mi psala vyčítavé SMS: „Jsi sobec! Vždycky jsi byla!“ Doma bylo dusno – děti cítily napětí, Petr byl odtažitý.

Jednou večer jsem seděla u počítače a napsala anonymní příspěvek do jedné facebookové skupiny pro ženy: „Pomáháte pořád své původní rodině na úkor té vlastní? Jak jste to vyřešily? Mám pocit, že se rozpadám.“

Odezva byla obrovská. Desítky žen mi psaly podobné příběhy – o matkách manipulátorkách, sourozencích parazitech i o pocitu viny, který je ničí. Některé radily přerušit kontakt, jiné doporučovaly terapii.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem řekla nahlas: „Nechci být už obětí.“ Učila mě říkat NE bez výčitek. Bylo to těžké – máma i Lucie mě vydíraly emocemi i slovy. Ale já vydržela.

Jednoho dne přišla Lucie ke mně domů neohlášeně. „Dominiko, potřebuju peníze! Máme exekuci!“ křičela ve dveřích.

„Lucko, už ti nepomůžu. Musíš si pomoct sama,“ řekla jsem pevně.

„Jsi kráva! Zradila jsi nás!“ zařvala a práskla dveřmi.

Dlouho jsem seděla na zemi a brečela. Ale pak přišla Anička a objala mě: „Mami, mám tě ráda.“

Začala jsem žít víc pro svou rodinu. Máma se mnou nemluvila půl roku. Lucie si našla brigádu v supermarketu. Pomalu se učily žít beze mě.

Někdy mám stále výčitky svědomí – když vidím mámu sama v parku nebo když slyším Lucii stěžovat si sousedce na „zlou sestru“. Ale pak vidím své děti šťastné a Petra usmívat se doma.

Stojím na balkoně a dívám se na Prahu pod sebou. Přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Kdy už je čas říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?