Mezi dvěma světy: Když minulost nedovolí jít dál

„Mami, proč táta zase nepřijde?“ zeptal se Matěj, aniž by zvedl oči od papíru. Jeho hlas byl tichý, ale v každém slově jsem cítila bolest, kterou jsem nedokázala utišit. Venku bubnoval déšť na parapet a já měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků.

„Nevím, zlato,“ odpověděla jsem a pohladila ho po vlasech. „Ale já jsem tady.“

Bylo to už osm měsíců od chvíle, kdy Tomáš odešel. Nejdřív jsem si myslela, že to bude jen krátká pauza, že se vrátí a všechno bude jako dřív. Ale místo toho přišly soudy, hádky o střídavou péči a nekonečné výčitky. Tomáš nakonec souhlasil s tím, že Matěj zůstane se mnou, ale pokaždé, když jsem navrhla, aby si ho vzal aspoň na víkend, našel si výmluvu. Práce, únava, nemocná matka.

A pak přišel Ondřej. Poznali jsme se v knihovně, kde jsem hledala knížky pro Matěje. Byl laskavý, trpělivý a měl pochopení pro všechno, čím jsem procházela. Matěje si rychle oblíbil a on jeho taky. Jenže Tomáš…

Jednou večer mi přišla zpráva: „Nechci, aby ten tvůj Ondřej dělal Matějovi tátu. Je to můj syn.“

Vztek a bezmoc mě sevřely jako ledová ruka. Jak může chtít být otcem jen na papíře? Jak může bránit tomu, aby měl Matěj někoho, kdo ho má rád a je tu pro něj?

Začaly hádky po telefonu. „Tomáši, prosím tě, vždyť jsi ho neviděl už měsíc! Ondřej mu pomáhá s úkoly, chodí s ním na fotbal…“

„To je mi jedno! Je to můj syn! Nechci, aby mu někdo cizí říkal tati!“

„Ale on ti nikdy neřekl tati! Jen… prostě potřebuje mužský vzor!“

„Tak ať si počká! A ty taky!“

Zavěsil.

Byly dny, kdy jsem měla chuť všechno vzdát. Když jsem viděla Matěje sedět u okna a čekat na otce, který nikdy nepřišel. Když jsem musela Ondřejovi vysvětlovat, proč nemůže přijít na školní besídku. Když mi máma říkala: „Třeba to chce čas. Třeba Tomáš jednou pochopí.“

Ale čas plynul a nic se neměnilo.

Jednoho dne jsem šla s Matějem do školy a potkali jsme Tomáše na ulici. Zastavil se jen na pár vteřin.

„Ahoj,“ řekl rozpačitě.

Matěj se k němu rozběhl: „Tati! Půjdeš dneska se mnou na trénink?“

Tomáš zaváhal. „Dneska nemůžu, mám práci.“

Matěj sklopil hlavu a já cítila jeho zklamání až do morku kostí.

Večer jsem seděla v kuchyni s Ondřejem.

„Nemůžu už takhle dál,“ řekla jsem tiše. „Matěj potřebuje stabilitu. Potřebuje vědět, že je milovaný.“

Ondřej mě vzal za ruku. „Jsem tu pro vás oba. Ale musíš si to vybojovat sama.“

Začala jsem chodit na terapii. Naučila jsem se říkat ne – i Tomášovi. Přestala jsem čekat na jeho svolení ke štěstí. Když mi zase napsal výhružnou zprávu o tom, že mi vezme Matěje, odpověděla jsem klidně: „Pokud chceš být součástí jeho života, musíš pro to něco udělat.“

Začal mě pomlouvat před svými rodiči i přáteli. Volali mi jeho rodiče: „Proč mu bráníš ve styku s Matějem?“ Musela jsem jim vysvětlovat pravdu – že Tomáš prostě nechce přijmout realitu.

Jednou večer přišel Matěj domů uplakaný.

„Ve škole mi říkali, že nemám tátu,“ vzlykal.

Objala jsem ho pevněji než kdy dřív. „Máš tátu. A máš i Ondřeje, který tě má rád.“

„Ale proč mě táta nechce?“

Na to jsem neměla odpověď.

Začala jsem psát deník – pro sebe i pro Matěje. Každý den jsem si zapisovala malé radosti i bolesti. Pomohlo mi to najít sílu pokračovat.

Jednoho dne mi zavolala Tomášova sestra Jana.

„Lucko, prosím tě… Tomáš je úplně mimo. Pořád tě pomlouvá a stěžuje si na Ondřeje. Ale přitom sám neví, co chce.“

„Já už nemůžu čekat,“ odpověděla jsem jí unaveně. „Musím žít dál.“

Jana mi nabídla pomoc – vzala Matěje na víkend k sobě a já poprvé po dlouhé době mohla být sama s Ondřejem. Povídali jsme si dlouho do noci o budoucnosti.

„Chci být součástí vašeho života,“ řekl Ondřej tiše.

Poprvé po dlouhé době jsem cítila naději.

Dnes už vím, že minulost mě může zraňovat jen tolik, kolik jí dovolím. Tomáš je pořád součástí našeho života – ale už nevládne mému štěstí.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik žen v Česku prožívá totéž? Kolik z nás čeká na svolení ke štěstí od někoho jiného? Možná je čas přestat čekat…