Mezi dvěma světy: Jak jsem hledala cestu k srdci svého nevlastního otce

„Nechci nikam jít! Tohle je můj domov a tady taky umřu!“ křičel na mě Karel, můj nevlastní otec, zatímco jsem mu podávala hrnek s čajem. Jeho ruce se třásly, ale v očích měl vzdor, který jsem znala už z dětství. Bylo mi tehdy osm, když si máma Karla vzala. Nikdy jsme si nebyli blízcí, ale po její smrti před třemi lety jsme zůstali jen my dva. A teď, když mu bylo čtyřiaosmdesát a já sama překročila padesátku, stála jsem před rozhodnutím, které mě ničilo zevnitř.

„Karle, já tě přece nechci nikam posílat. Jenom mám strach, že už to doma nezvládneš. Vždyť jsi včera zase upadl,“ snažila jsem se mluvit klidně, i když mi v hrudi bušilo srdce. On jen mávl rukou a odvrátil se ke stěně, kde visela zažloutlá fotografie z jeho mládí – on a máma na výletě v Krkonoších. V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o strach ze změny. Šlo o vzpomínky, o ztrátu kontroly nad vlastním životem.

Začalo to nenápadně. Zapomněl vypnout sporák, pak si spletl léky. Jednou jsem ho našla sedět na lavičce před domem v pantoflích uprostřed listopadu. Sousedi mě začali upozorňovat: „Martino, měl bys s tím něco dělat.“ Ale co? Sama jsem pracovala na poloviční úvazek v knihovně a měla dospělého syna Tomáše, který žil s rodinou v Brně. Všechno bylo na mně.

Jednoho večera přišla na návštěvu moje sestra Jana. „Martino, musíš ho dát do domova. Vždyť se úplně ničíš! Podívej se na sebe,“ řekla mi a pohladila mě po ruce. „A co když tam nebude šťastný? Co když mě bude nenávidět?“ vyhrkla jsem a rozplakala se. Jana jen pokrčila rameny: „Ale co když se mu tam uleví? Co když konečně najde klid?“

Začala jsem hledat informace o domovech pro seniory v okolí. Volala jsem na úřady, ptala se známých, pročítala recenze na internetu. Všude byly dlouhé čekací lhůty a chladné odpovědi: „Zkuste to za půl roku.“ Mezitím se Karel uzavíral do sebe. Přestal chodit ven, odmítal jíst a často mluvil sám se sebou. Jednou v noci jsem ho slyšela plakat ve svém pokoji. To mě zlomilo.

Rozhodla jsem se pro kompromis – domácí pečovatelská služba. Paní Alena k nám začala docházet třikrát týdně. Karel ji nejdřív odmítal pustit přes práh: „Cizí ženskou mi sem tahat nebudeš!“ Ale Alena byla trpělivá. Jednou mu přinesla domácí koláč a povídali si o starých časech. Postupně si získala jeho důvěru.

Jenže ani to nestačilo. Karel začal být zmatenější, jednou dokonce odešel z domu a nemohli jsme ho najít celé dvě hodiny. Policie mi pak řekla: „Paní Nováková, tohle už je vážné.“ V tu chvíli jsem věděla, že už nemůžu čekat.

Přišla jsem za Karlem do pokoje a sedla si vedle něj na postel. „Karle, musíme si promluvit.“ Mlčel a díval se z okna na holé stromy. „Já už to sama nezvládnu. Bojím se o tebe i o sebe. Prosím tě, pojďme to zkusit aspoň na zkoušku.“

Dlouho mlčel. Pak tiše řekl: „A co když tam umřu sám?“

Objala jsem ho a poprvé za těch třicet let jsme byli opravdu blízko.

Zařídila jsem mu místo v menším domově v sousední vesnici. První dny byly těžké – Karel byl mrzutý, odmítal jíst i mluvit s ostatními. Ale pak si našel kamaráda – pana Zdeňka, bývalého strojvedoucího. Začali spolu hrát šachy a povídat si o starých vlacích.

Já mezitím bojovala s výčitkami svědomí. Každý den jsem za Karlem jezdila a sledovala jeho proměnu – někdy byl veselý, jindy smutný nebo rozzlobený. Jednou mi řekl: „Víš, Martino, možná jsi udělala dobře. Ale pořád je to těžký.“

Doma bylo ticho a prázdno. Chyběl mi i jeho vzdor i jeho přítomnost. S Janou jsme se hádaly – ona tvrdila, že jsem měla být tvrdší už dávno, já jí vyčítala, že mi moc nepomohla.

Jednoho dne mi zavolali z domova: „Pan Novák dnes upadl.“ Srdce mi poskočilo hrůzou. Naštěstí to nebylo vážné, ale uvědomila jsem si, že stáří je boj beze zbraní – boj o důstojnost, o vzpomínky i o poslední zbytky svobody.

Dnes už vím, že neexistuje správné řešení. Každý den hledám rovnováhu mezi péčí o Karla a vlastním životem. Někdy mám pocit viny, jindy úlevy. Ale jedno vím jistě – udělala jsem vše pro to, aby Karel nebyl sám.

Možná bych se vás měla zeptat: Jak jste to zvládli vy? Je možné najít klid v tomhle nekonečném zápasu mezi láskou a odpovědností?