Mezi dvěma rodinami: Když minulost nechce odejít

„Petro, už zase ti volala?“ Martinův hlas byl ostrý jako břitva, když jsem položila telefon. V očích měl směs zklamání a vzteku. „Ano, volala. Potřebovala si jen popovídat,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem cítila, jak se ve mně všechno svírá.

Moje bývalá tchyně, paní Novotná, je už tři roky vdova. Její syn – můj bývalý manžel Tomáš – zemřel při autonehodě krátce po našem rozvodu. Zůstala úplně sama. Její dcera žije v Německu a já jsem byla jediná, kdo jí zůstal nablízku. Vždycky jsme si rozuměly. I když s Tomášem to nevyšlo, ona pro mě byla jako druhá máma.

Martin to ale nikdy nepochopil. „Máš novou rodinu. Proč se pořád vracíš k té staré?“ vyčítal mi často. Věděla jsem, že ho to bolí, ale zároveň jsem nemohla paní Novotnou jen tak opustit. Každý týden jsme si volaly, občas jsem jí nakoupila nebo ji vzala k lékaři. Byla vděčná za každou minutu mého času.

Jednoho večera, když jsme seděli u stolu a děti už spaly, Martin znovu začal: „Petro, já už to dál nezvládnu. Připadám si jako cizinec ve vlastním domě. Pořád žiješ minulostí.“

„To není pravda! Jen jí pomáhám. Je sama…“

„A co já? Co naše rodina? Myslíš na nás?“

Zmlkla jsem. V hlavě mi vířily vzpomínky na Tomáše, na jeho smích i na hádky, které vedly k našemu rozvodu. Ale paní Novotná za nic nemohla. Byla to ona, kdo mě držel nad vodou, když jsem byla na dně.

Začala jsem si všímat, že Martin je čím dál uzavřenější. Přestal se mnou mluvit o svých pocitech a večery trávil u televize nebo v garáži. Děti se mě ptaly, proč je doma takové ticho. Cítila jsem se rozpolcená – na jedné straně povinnost vůči ženě, která mi tolik pomohla, na druhé straně strach, že přijdu o vlastní rodinu.

Jednoho dne mi paní Novotná volala v slzách: „Petruško, já už nevím, co mám dělat… Bolí mě celé tělo a nemám nikoho, kdo by mi pomohl.“ Okamžitě jsem sedla do auta a jela za ní. Pomohla jsem jí s nákupem, uvařila čaj a poslouchala její stesky po synovi.

Když jsem se vrátila domů pozdě večer, Martin na mě čekal v kuchyni. „Byla jsi zase u ní?“ zeptal se bez emocí.

„Ano… Potřebovala mě.“

„A co já? Já tě nepotřebuju?“

Rozplakala jsem se. „Martine, já nevím, co mám dělat! Nechci tě ztratit, ale nemůžu ji nechat samotnou…“

Mlčel dlouho. Pak jen tiše řekl: „Mám pocit, že nikdy nebudu tvoje priorita.“

Začala jsem pochybovat o všem. O svých hodnotách i o tom, jestli má smysl snažit se být pro všechny oporou. Doma bylo dusno. Děti cítily napětí a já měla pocit, že selhávám jako manželka i jako člověk.

Jednoho dne mi přišel dopis od paní Novotné: „Petruško, vím, že ti způsobuji potíže doma. Nechci být přítěží. Děkuji ti za všechno a přeji ti hodně štěstí s tvou novou rodinou.“

Srdce mi puklo žalem. Zavolala jsem jí a prosila ji, aby to nevzdávala – že ji neopustím. Ale zároveň jsem věděla, že musím něco změnit.

Rozhodla jsem se jít s Martinem na rodinnou terapii. Bylo to těžké rozhodnutí – přiznat si před cizím člověkem vlastní slabosti a chyby. Ale chtěla jsem zachránit naši rodinu.

Na terapii Martin poprvé otevřeně řekl: „Mám strach, že Petro nikdy nebude patřit jen mně. Že její srdce je pořád někde jinde.“

Já mu odpověděla: „Moje srdce je tady s tebou a s dětmi. Ale neumím být lhostejná k člověku, který mě potřebuje.“

Terapie nám pomohla najít kompromis – domluvili jsme se na jasných hranicích a pravidlech komunikace s paní Novotnou. Martin pochopil, že ji nemiluji jako rodinu svého bývalého muže, ale jako člověka v nouzi.

Dnes už je situace klidnější. S Martinem jsme si blíž než dřív a paní Novotnou navštěvuji méně často, ale stále jí pomáhám v rámci možností.

Někdy ale přemýšlím: Je možné být loajální ke své minulosti i současnosti zároveň? Nebo musíme vždycky něco obětovat? Co byste udělali vy na mém místě?