Mezi dvěma ohni: Příběh dcery rozvedených rodičů v české realitě

„Klárko, pojď ke mně, babička ti koupila novou panenku!“ volá máma z obýváku, zatímco táta v kuchyni nahlas komentuje: „To je zas nějaká plastová hrůza, co? Já jí radši vezmu do lesa, ať pozná něco pořádného.“ Stojím mezi nimi, s dcerou v náručí, a mám pocit, že se mi srdce roztrhne. Je sobotní odpoledne, měli jsme mít rodinný oběd – můj pokus o smíření. Místo toho tu stojím jako rozhodčí v zápase, který nikdy neskončí.

Moji rodiče, Jana a Petr, se rozvedli před dvěma lety. Bylo mi tehdy osmadvacet a upřímně – čekala jsem na to snad celý život. Jejich manželství bylo plné výčitek, tichých dnů i hlasitých hádek. Jako malá jsem často seděla na schodech a poslouchala, jak si navzájem vyčítají všechno možné: „To má po tobě tu tvrdohlavost!“ křičela máma. „A tu lenost má zase po tobě!“ odpovídal táta. Nikdy jsem nevěděla, jestli mám být vděčná za to, že jsem jejich dítě, nebo se za to stydět.

Po rozvodu jsem doufala, že se věci uklidní. Každý si půjde svou cestou, budou šťastnější a já konečně najdu svůj klid. Jenže pak přišla Klárka. Moje malá holčička, která měla být symbolem nového začátku. Místo toho se stala novým bojištěm. Každý její úsměv je pro mé rodiče důvodem k soupeření. Kdo jí koupí lepší dárek? Kdo ji vezme na lepší výlet? Kdo je lepší babička nebo dědeček?

Vzpomínám si na den, kdy jsem jim oznámila těhotenství. Máma mě objala a rozplakala se: „Aspoň ty budeš mít lepší rodinu než já.“ Táta jen kývl hlavou a řekl: „Hlavně ať to není kluk po něm.“ Už tehdy jsem cítila, že to nebude jednoduché.

Po porodu se všechno zhoršilo. Máma mi neustále radila, jak mám Klárku kojit, jak ji mám oblékat, co jí mám vařit. Táta zase trval na tom, že dítě potřebuje hlavně čerstvý vzduch a žádné „moderní vymoženosti“. Každý víkend chtěli být s Klárkou sami – ale nikdy spolu. Musela jsem plánovat návštěvy tak, aby se nepotkali. Jednou jsem to nezvládla a skončilo to hádkou před domem: „Proč jsi tu ty? Já měla být první!“ křičela máma. Táta jen zavrčel: „To je typické, vždycky musíš být středem pozornosti.“

Začala jsem být unavená. Nejen fyzicky – Klárka byla náročné miminko – ale hlavně psychicky. Každý telefonát od rodičů byl plný skrytých výčitek: „Tvoje máma ti určitě řekla, že nemáš dávat Klárce sladké, viď?“ nebo „Táta ti určitě poradil ten nesmyslný kočárek.“ Přestala jsem jim říkat pravdu a začala lhát. „Ne, mami, táta tu nebyl.“ „Ne, tati, máma Klárku neviděla už týden.“ Lži mě dusily.

Jednou večer jsem seděla u postýlky a dívala se na spící Klárku. Slzy mi tekly po tváři. Chtěla jsem být dobrou mámou, ale místo toho jsem byla prostředníkem mezi dvěma dospělými lidmi, kteří nikdy nedokázali být dospělí vůči sobě navzájem. Můj partner Michal se snažil pomáhat, ale i on byl z toho zoufalý: „Terezo, proč jim prostě neřekneš dost? Proč jim nedáš jasné hranice?“ Jenže já nevěděla jak.

Jednoho dne přišla máma neohlášeně na návštěvu – zrovna když u nás byl táta. Oba stáli ve dveřích obýváku a dívali se na sebe s nenávistí v očích. Klárka začala plakat. Máma ji chtěla vzít do náruče, táta ji chtěl utěšit po svém. Já stála mezi nimi a křičela: „DOST! Už toho mám dost! Tohle není normální! Klárka není vaše zbraň!“ V tu chvíli oba ztichli a poprvé za dlouhou dobu se na mě podívali jinak – jako by si uvědomili, co dělají.

Ale změnilo se něco? Jen na chvíli. Další týden už máma volala s tím, že táta určitě Klárce koupil nevhodnou hračku. Táta zase poslal SMS: „Doufám, že jí tvoje máma nedává ty svoje bio blbosti.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem měla pocit, že mě někdo slyší bez odsuzování. Naučila mě říkat NE. Nastavit hranice. Ale stejně mám někdy pocit viny – co když jim ubližuju? Co když Klárka přijde o prarodiče?

Dnes je Klárce rok a půl. Miluje babičku i dědečka – každý jí dává něco jiného. Já se snažím najít rovnováhu mezi tím být dobrou dcerou a dobrou mámou. Někdy mám pocit, že selhávám ve všem.

Když večer sedím u postýlky a dívám se na svou dceru, ptám se sama sebe: Je možné přerušit tenhle kruh? Nebo jsme všichni odsouzeni opakovat chyby svých rodičů? Co byste udělali vy na mém místě?