Mezi dvěma ohni: Když manžel chce, abych se smířila s mámou
„Proč to prostě nemůžeš zkusit? Je to tvoje máma, Lucie!“ Petrův hlas se rozléhá naší malou kuchyní v paneláku na Jižním Městě. V ruce drží hrnek s čajem, který už dávno vystydl. Já stojím u okna a dívám se na šedivé nebe, které jako by odráželo mou náladu.
„Ty tomu nerozumíš, Petře. Ty jsi nikdy nezažil, co dokáže máma říct, když má vztek. Nikdy jsi neviděl, jak mě dokáže ponížit před celou rodinou,“ odpovídám tiše, ale v hlase mi zní zloba i smutek.
Petr si povzdechne a sedne si ke stolu. „Já vím, že to nebylo lehké. Ale už jsou to tři roky, Lucie. Tři roky, co jste spolu nepromluvily. Myslíš, že to za to stojí?“
Zavírám oči a v hlavě mi běží vzpomínky jako starý film. Ten den, kdy jsem mámě řekla, že odcházím z domova, protože už nesnesu její výčitky a manipulace. Jak mi řekla, že jsem nula a že beze mě bude líp. Jak jsem pak stála na nádraží s jedním kufrem a slzami v očích.
Od té doby jsem se snažila žít svůj život. Vystudovala jsem pedagogiku na Karlovce, našla si práci ve školce a poznala Petra. On byl všechno, co jsem si kdy přála – klidný, laskavý, trpělivý. Když jsme se brali, doufala jsem, že máma přijde. Nepřišla. Poslala jen krátkou SMS: „Hodně štěstí.“
Teď tu stojím mezi dvěma ohni. Petr mě miluje a chce pro mě to nejlepší. Ale já nevím, jestli ještě dokážu mámě odpustit.
„Víš co?“ řeknu nakonec a otočím se k němu. „Zkus si představit, že by ti tvůj táta řekl, že jsi pro něj zklamání. Že tě nechce vidět.“
Petr mlčí. Jeho rodiče jsou typičtí Moraváci – rodinné oslavy, společné víkendy na chalupě, nikdy žádné hádky. Neumí si představit tu propast mezi mnou a mámou.
„Lucie,“ začne opatrně, „já jen nechci, abys jednou litovala. Co když se něco stane? Co když už nebude čas?“
Ta věta mě zasáhne jako rána pěstí. Vím, že má Petr pravdu – máma není nejmladší a zdraví jí poslední dobou neslouží. Ale pořád cítím tu starou bolest.
Večer ležím v posteli a nemůžu usnout. Přemýšlím o dětství – o tom, jak mě máma vodila do školy za ruku a zpívala mi ukolébavky. Kde se to všechno pokazilo? Proč jsme si tak ublížily?
Druhý den ráno mi Petr podává telefon. „Zavolej jí. Aspoň jednou.“
Ruce se mi třesou, když vytáčím její číslo. Ozve se známý hlas: „Ano?“
„Ahoj mami… tady Lucie.“
Chvíli je ticho. Pak slyším její dech.
„Co chceš?“ zeptá se tvrdě.
Polknu slzy a snažím se mluvit klidně: „Jen jsem chtěla vědět, jak se máš.“
„Jak asi? Jsem sama. Nikdo mě nepotřebuje.“
Ta slova mě bodnou do srdce. „To není pravda… Já… já na tebe myslím.“
Máma mlčí a já cítím, jak se mi hroutí svět. Tolik let jsem čekala na tohle setkání – a teď nevím, co říct.
„Lucie,“ ozve se nakonec tišeji, „proč jsi odešla? Proč jsi mě nechala samotnou?“
Slzy mi tečou po tváři. „Protože jsem už nemohla dál… Tolik jsme si ublížily…“
„Já vím,“ přizná máma najednou zlomeně. „Ale byla jsi moje jediná dcera…“
Sedíme spolu na telefonu dlouhé minuty a poprvé po letech mluvíme upřímně – o bolesti, o vině i o naději.
Když zavěsím, Petr mě obejme a já brečím do jeho ramene.
O týden později jedeme s Petrem k mámě do Kladna. Otevře nám dveře – zestárla, vypadá unaveněji než dřív. Ale v očích jí vidím stejný strach i naději jako v těch mých.
Sedíme u stolu nad bábovkou a povídáme si o všem možném – o práci, o dětství, o tom, co nás čeká. Není to snadné, ale je to začátek.
Večer doma sedím na balkoně a dívám se na světla města.
Možná nikdy nezapomenu na to špatné, co mezi námi bylo. Ale možná je čas zkusit odpustit – kvůli sobě i kvůli těm, které miluji.
Co myslíte vy? Dá se opravdu odpustit minulost? Nebo některé rány nikdy nezmizí?