Mezi dvěma ohni: Když má dcera nesnáší mého partnera

„Proč musíš pořád být s ním? Proč už nejsme jako dřív?“ Klářin hlas se mi zarývá do srdce jako nůž. Stojí ve dveřích svého pokoje, ruce v pěst, oči plné slz a vzteku. V kuchyni za mnou tiše myje nádobí Petr, můj nový partner, a já cítím, jak se mezi námi všemi napíná neviditelné lano.

„Kláro, prosím tě, pojď si sednout. Musíme si promluvit,“ snažím se zachovat klid, ale v hrudi mi buší srdce. Vím, že tohle není poprvé, co se hádáme kvůli Petrovi. Od té doby, co jsem se po rozvodu s Tomášem rozhodla dát šanci novému vztahu, je doma dusno. Klára mi dává najevo, že Petr je pro ni vetřelec. A já? Já jsem rozpolcená mezi láskou k dceři a touhou po štěstí.

„Nemám si s tebou co říct!“ práskne dveřmi a já slyším, jak v pokoji pouští nahlas hudbu. Petr se na mě podívá s omluvným úsměvem. „Marti, dej jí čas. Je to pro ni těžké.“

„Já vím,“ zašeptám a cítím slzy na krajíčku. Ale kolik času ještě potřebuje? Už je to skoro rok, co jsme s Petrem spolu. Snažím se být trpělivá, ale někdy mám pocit, že mě Klára nenávidí.

Vzpomínám si na první večer, kdy jsem Petra přivedla domů. Klára seděla u stolu, ani se na něj nepodívala. „Ahoj, já jsem Petr,“ natáhl k ní ruku. Ona ji ignorovala a odešla do pokoje. Tehdy jsem si říkala, že to přejde. Že si zvykne. Ale místo toho se propast mezi námi prohlubuje.

Nedávno jsme byli na rodinné oslavě u mojí mamky v Plzni. Všichni se tvářili mile, ale cítila jsem napětí ve vzduchu. Moje sestra Jana mi pošeptala: „Klára je pořád naštvaná? Třeba by jí pomohlo, kdyby s tebou mohla být víc sama.“

Ale jak to mám udělat? Pracuju na směny v nemocnici, domů chodím vyčerpaná. Petr mi pomáhá s domácností, vaří, občas vyzvedne Kláru ze školy. Přesto ona tvrdí, že jí bere mámu.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor na chodbě. „Proč tu pořád jsi?“ vyjela na něj Klára.

Petr zůstal klidný: „Protože mám tvoji mámu rád.“

„Ale já tě tu nechci!“

Zavřela jsem oči a přála si být kdekoliv jinde. Když jsem pak šla Kláře popřát dobrou noc, seděla na posteli a dívala se do zdi.

„Mami, proč jsi mě opustila?“ zašeptala.

Tohle mě úplně zlomilo. „Klárko, nikdy jsem tě neopustila! Jsi pro mě nejdůležitější člověk na světě.“

„Ale už nejsme rodina,“ řekla tiše.

Objala jsem ji a brečely jsme obě.

Dny plynuly a já se snažila najít cestu ven z toho bludného kruhu. Mluvila jsem s psycholožkou v práci. „Musíte být trpělivá,“ radila mi. „Klára potřebuje čas i jistotu, že ji máte pořád stejně ráda.“

Jenže jak jí to mám dokázat? Každý můj pokus o společný program končí hádkou nebo mlčením. Jednou jsem navrhla výlet do zoo: „Pojďme spolu všichni tři.“

Klára jen protočila oči: „To radši zůstanu doma.“

Petr se snaží nebýt na obtíž. Někdy mám pocit, že by nejradši odešel, aby nám dal prostor. Ale pak mě obejme a řekne: „Zvládneme to.“

Jednoho dne přišla domů dřív ze školy a slyšela mě smát se s Petrem v kuchyni. Vešla dovnitř a vybuchla: „Vy jste šťastní beze mě! Už mě nepotřebujete!“

To už jsem nevydržela a rozkřičela se taky: „To není pravda! Ale nemůžeš mi zakazovat být šťastná!“

Utíkala do pokoje a já zůstala stát v kuchyni s pocitem naprostého selhání.

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě jako matce, o svém právu na nový vztah, o tom, jestli vůbec někdy budeme zase rodina.

Jednou večer přišla Klára za mnou do ložnice. Sedla si ke mně na postel a dlouho mlčela.

„Mami… bojím se, že už mě nebudeš mít ráda tak jako dřív.“

Chytila jsem ji za ruku: „To se nikdy nestane. Ale i já mám právo být šťastná.“

Dlouho jsme si povídaly – o tátovi, o Petrovi, o tom, jak je těžké přijmout změny.

Není to pohádka. Každý den je jiný – někdy lepší, někdy horší. Ale aspoň jsme začaly mluvit.

Někdy si říkám: Je možné najít rovnováhu mezi láskou k dítěti a vlastním štěstím? Nebo musí člověk vždycky něco obětovat?

Co byste udělali vy na mém místě? Má matka právo na nový začátek i za cenu bolesti svého dítěte?