Mezi dvěma láskami: Návrat ke staré rodině

„Davide, už zase jsi přišel pozdě. Myslíš si, že si toho nevšimnu?“ Alena stála ve dveřích kuchyně, ruce zkřížené na prsou, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem měl chuť se rozplynout, zmizet z jejího pohledu i z vlastního života. „Promiň, měl jsem ještě něco v práci,“ zalhal jsem, i když jsem místo toho seděl v autě před domem své bývalé ženy Martiny a přemýšlel, jestli mám zazvonit.

Martina. Jméno, které ve mně pořád vyvolává bolest i touhu. S Martinou jsme spolu byli deset let. Máme spolu dceru Klárku, která teď chodí do druhé třídy. Rozvedli jsme se před třemi lety – moje chyba. Zamiloval jsem se do Aleny, kolegyně z práce, která byla všechno, co Martina nebyla: energická, ambiciózní, vždycky připravená na nové zážitky. Jenže teď, když s Alenou žiju, cítím se prázdný. Jako bych vyměnil domov za hotelový pokoj.

„Davide, slyšíš mě vůbec?“ Alena zvýšila hlas. „Máš vůbec zájem o tohle manželství?“

Mlčel jsem. V hlavě mi běžely vzpomínky na Klárku, jak mě včera objala a šeptala: „Tati, proč už nejsi s maminkou?“ Ta otázka mě bodla do srdce. Neumím jí odpovědět. Neumím odpovědět ani sobě.

Alena odešla do ložnice a zabouchla za sebou dveře. Zůstal jsem stát v kuchyni a díval se na lednici polepenou fotkami z dovolených, které měly dokazovat naše štěstí. Ale já věděl, že je to jen kulisa.

Druhý den ráno jsem vezl Klárku do školy. Seděla vedle mě v autě a mlčela. „Klárko, všechno v pořádku?“ zeptal jsem se opatrně.

„Tati, proč jsi včera nešel domů? Mamka byla smutná.“

Zase ta otázka. „Musel jsem pracovat,“ zalhal jsem znovu. Klárka se na mě podívala těma svýma velkýma očima a já měl pocit, že vidí až do mé duše.

Po cestě zpátky jsem zastavil u benzínky a dlouho seděl za volantem. Hlavou mi běželo všechno, co jsem ztratil – a co bych ještě mohl ztratit. V práci jsem byl jako tělo bez duše. Kolega Petr si toho všiml: „Davide, jsi poslední dobou nějak mimo. Doma problémy?“

Jen jsem přikývl. „To přejde,“ řekl Petr a poplácal mě po rameni. Ale já věděl, že to nepřejde samo.

Večer jsem seděl doma u stolu a díval se na Alenu, jak si čte zprávy na mobilu. Mezi námi bylo ticho husté jako mlha nad Vltavou. „Aleno…“ začal jsem nejistě.

Zvedla oči: „Ano?“

„Myslíš si někdy… že jsme udělali chybu?“

Chvíli mlčela. „Nevím,“ řekla nakonec tiše. „Možná jsme si oba něco namlouvali.“

Chtěl jsem jí říct pravdu – že myslím na Martinu víc, než bych měl; že mi chybí Klárka každý den; že mám pocit, že jsem rozbil dvě rodiny najednou. Ale místo toho jsem jen sklopil hlavu.

O víkendu jsem měl Klárku u sebe. Šli jsme spolu do parku a ona si hrála na prolézačkách. Seděl jsem na lavičce vedle Martiny – poprvé po dlouhé době jsme byli všichni tři spolu.

„Davide,“ začala Martina opatrně, „Klárka je poslední dobou smutná. Chybíš jí.“

„Já vím,“ zašeptal jsem. „Ale nevím, co s tím mám dělat.“

Martina se na mě podívala dlouze: „Možná bys měl přestat utíkat před tím, co cítíš.“

Chtěl jsem jí říct tolik věcí – o tom, jak mi chybí její klidný hlas, její smích v kuchyni při vaření bramboračky; jak mi chybí domov, který jsme spolu měli. Ale bál jsem se.

Když jsme šli domů, Klárka mě chytila za ruku: „Tati, kdy zase budeme všichni spolu?“

Zastavil jsem se a podíval se na Martinu. V jejích očích byla bolest i naděje zároveň.

Doma mě čekala Alena s kufrem v ruce. „Odjíždím k mámě,“ oznámila mi bez emocí. „Potřebuju čas.“

Zůstal jsem stát v prázdném bytě a poprvé po dlouhé době jsem brečel.

Dny plynuly jeden za druhým. Snažil jsem se být lepším tátou pro Klárku a aspoň trochu napravit to, co jsem pokazil. S Martinou jsme spolu začali víc mluvit – o Klárce, o minulosti i o tom, jestli má smysl zkoušet to znovu.

Jednou večer mi Martina řekla: „Davide, každý děláme chyby. Ale někdy je lepší začít znovu než žít ve lži.“

Nevím, jak to dopadne. Nevím, jestli dokážu napravit všechno, co jsem zničil. Ale vím jedno: už nechci utíkat před pravdou.

Možná je největší odvaha přiznat si vlastní slabost a začít znovu od nuly.

Říkám si – kolik z vás už někdy stálo na podobném rozcestí? Je možné napravit minulost? Nebo musíme žít s tím, co jsme jednou rozhodli?