Mezi dvěma domovy: Můj život nevlastní matky v Česku

„Proč jsi mi to nikdy neřekla, mami?“ Aniččin hlas se mi zarývá do srdce jako nůž. Stojí přede mnou v předsíni našeho bytu v Nuslích, batoh přehozený přes rameno, oči plné slz a vzteku. Petr právě odešel do práce a já tu zůstala sama s její bolestí i vlastní nejistotou.

„Co jsem ti měla říct, Aničko?“ šeptám a cítím, jak se mi třesou ruce. Vím přesně, na co naráží – na to, že jsem jí nikdy neřekla, jak moc mě bolí, když mě odmítá. Jak moc mě bolí, když se ke mně chová jako k vetřelci ve vlastním domě.

Když jsem před pěti lety poznala Petra, byl čerstvě po rozvodu. Jeho bývalá žena Jana odešla za jiným a nechala mu Aničku na střídačku. Byla jsem zamilovaná a naivní – myslela jsem si, že láska všechno překoná. Že když budu Aničku milovat jako vlastní, ona to časem ucítí. Jenže realita byla jiná.

První Vánoce jsme slavili ve třech. Anička mi pod stromeček nakreslila obrázek rodiny – byla tam ona, Petr a Jana. Já nikde. Smála jsem se tomu před Petrem, ale v noci jsem brečela do polštáře. „To je normální,“ uklidňovala mě máma po telefonu. „Děti potřebují čas.“ Jenže čas plynul a Anička mě pořád držela na distanc.

Když se nám narodil Matěj, doufala jsem, že se všechno změní. Že společné miminko nás spojí. Místo toho se propast mezi mnou a Aničkou ještě prohloubila. Začala žárlit, byla zlá na Matěje i na mě. Petr byl pořád v práci a já zůstávala doma sama s dvěma dětmi – jedním vlastním a jedním cizím.

Jednou večer jsem slyšela Aničku šeptat do telefonu své mámě: „Já tam nechci být. Ona mě nemá ráda.“ Srdce mi puklo. Snažila jsem se být trpělivá – pekla jsem její oblíbené buchty, pomáhala s úkoly, chodila na rodičovské schůzky místo Jany, která na všechno kašlala. Ale nic nepomáhalo.

Petr mi často říkal: „Musíš být silná. Ona si zvykne.“ Jenže já už neměla sílu. Každý den byl boj – o lásku, o uznání, o místo v téhle rodině.

Jednou v létě jsme byli na chalupě u Petrova otce v Orlických horách. Večer jsme seděli u ohně a Anička najednou prohlásila: „Kéž bys tu nebyla.“ Všichni ztichli. Petr ji okřikl, ale já jen seděla a dívala se do plamenů. V tu chvíli jsem si poprvé pomyslela, že to možná nikdy nebude fungovat.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem se snažit. Když Anička přišla na víkend, dělala jsem jen to nejnutnější – uvařit, vyprat, uklidit. Přestala jsem jí číst pohádky před spaním, přestala jsem ji objímat na dobrou noc. A ona si toho všimla.

Jednou večer přišla za mnou do kuchyně: „Proč už mě nemáš ráda?“ zeptala se tiše. Zaskočilo mě to. „Já tě mám ráda,“ zalhala jsem automaticky. Ale obě jsme věděly, že to není pravda.

Petr si toho všiml taky. Začali jsme se hádat – nejdřív potichu, pak čím dál hlasitěji. „Ty ji odstrkuješ!“ vyčítal mi. „A co mám dělat? Vždyť ona mě nikdy nepřijala!“ křičela jsem zpátky.

Jednou večer přišla Jana nečekaně k nám domů – prý si musí něco vyřídit s Petrem ohledně alimentů. Seděla v obýváku s nohama na stole a dívala se na mě s úšklebkem: „Tak co, jaké to je být náhradní matkou?“ Chtěla jsem jí něco odseknout, ale místo toho jsem jen mlčela.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho, kdo by mě vyslechl bez předsudků. Vyprávěla jsem jí o svém pocitu viny i bezmoci. O tom, jak mám pocit, že selhávám jako žena i matka.

Jednoho dne mi psycholožka řekla: „Musíte přijmout fakt, že Anička vás možná nikdy nebude mít ráda jako vlastní mámu. Ale můžete být pro ni bezpečným přístavem.“

Začala jsem se snažit jinak – méně tlačit na pilu, víc naslouchat. Když Anička přišla domů smutná ze školy, neptala jsem se hned proč – jen jsem jí nabídla čaj a seděla vedle ní v tichu.

Trvalo to dlouho, ale něco se změnilo. Jednou večer mi Anička donesla obrázek – tentokrát jsme na něm byli všichni čtyři: ona, Petr, Matěj a já. Usmála jsem se a poprvé za dlouhou dobu cítila naději.

Ale dnes ráno přišla ta hádka v předsíni. „Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ ptá se znovu Anička a já nevím, co odpovědět.

Možná je to právě tohle – že jsme spolu nikdy nemluvily otevřeně o tom, jak těžké to pro nás obě je.

Dívám se na ni a říkám: „Promiň mi to všechno, Aničko.“

A teď tu sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Měla jsem být upřímnější? Nebo je některé rány lepší nechat zahojené mlčením? Co byste udělali vy na mém místě?