Matka, která nikdy neřekla promiň: Příběh o povinnosti a nenaplněné lásce
„Můžeš mi podat ten hrnek?“ ozve se matčin hlas ostřeji, než by bylo nutné. Sedím u kuchyňského stolu v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a v ruce svírám lžičku tak pevně, až mě bolí klouby. Je sobota ráno a já jsem tu zase – dcera, která nikdy nebyla dost dobrá, ale vždycky byla po ruce, když bylo potřeba.
„Tady máš,“ podávám jí hrnek s čajem. Ani se na mě nepodívá. Zírá z okna na šedé sídliště, kde jsme spolu prožily celý můj život. Vzduch je těžký, naplněný nevyřčenými slovy a starými křivdami. V hlavě mi běží vzpomínky – jak jsem jako malá holka stála před ní s rozbitým kolenem a ona jen řekla: „To máš z toho, že nedáváš pozor.“ Nikdy mě neobejmula, nikdy neřekla, že je jí to líto. Nikdy neřekla, že mě má ráda.
„Měla bys mi pomoct s nákupem,“ pokračuje, jako by bylo samozřejmé, že tu budu. „V Lidlu mají dneska akci na máslo.“
„Mami, já mám dneska hodně práce,“ snažím se odporovat. Vím ale, že to nemá cenu. Její pohled je tvrdý jako betonové stěny kolem nás.
„Práce počká. Rodina je důležitější,“ odsekne a já cítím, jak se mi v krku tvoří knedlík. Rodina… Jak může mluvit o rodině někdo, kdo nikdy nedal najevo lásku? Kdo mě celý život jen kritizoval a nikdy nepodpořil?
Vzpomínám si na všechny ty večery, kdy jsem seděla ve svém pokoji a snažila se učit na maturitu. Slyšela jsem její kroky na chodbě a doufala, že přijde a řekne: „Jsem na tebe pyšná.“ Místo toho otevřela dveře a řekla: „Uklidila sis už ten bordel?“
Teď tu sedíme dvě dospělé ženy – ona stará a unavená životem, já zlomená a plná nevyřčených otázek. Proč mi nikdy neřekla promiň? Proč mě nikdy nepochválila? Proč jsem jí nikdy nebyla dost dobrá?
„Mami…“ začnu opatrně. „Můžeme si promluvit?“
Zvedne oči od okna a podívá se na mě s výrazem, který říká: Co zase chceš?
„Chtěla bych vědět… proč jsi mi nikdy neřekla, že mě máš ráda?“ vyhrknu dřív, než si to stihnu rozmyslet.
Chvíli je ticho. Pak si odkašle a řekne: „To jsou hlouposti. Láska se neříká, láska se dělá.“
„Ale já jsem to potřebovala slyšet,“ šeptám.
„Nevím, proč to pořád řešíš,“ odsekne. „Já jsem tě vychovala, dala ti střechu nad hlavou. To nestačí?“
Cítím slzy v očích. „Někdy nestačí…“
Zvedne se od stolu a začne skládat prádlo do koše. „Jestli chceš brečet, běž do pokoje. Tady na to nemám čas.“
Sedím tam ještě dlouho poté, co odejde. V hlavě mi víří vzpomínky – jak jsem jí nosila snídani do postele na Den matek a ona jen řekla: „Příště to udělej bez drobků.“ Jak jsem jí koupila dárek k narozeninám a ona ho odložila stranou beze slova díků. Jak jsem se jí snažila zavděčit celý život – a nikdy to nestačilo.
Když mi bylo dvacet pět, odešla jsem z domu s pocitem úlevy i viny zároveň. Pronajala jsem si malý byt v Nuslích a začala nový život. Ale pokaždé, když zazvonil telefon a na displeji svítilo „Máma“, stáhla se mi hruď strachem i nadějí – možná tentokrát řekne něco hezkého. Nikdy to nepřišlo.
Teď je jí sedmdesát a potřebuje mě víc než kdy dřív. Má artrózu v kolenou a špatně vidí. Volá mi každý den – někdy kvůli nákupu, jindy jen proto, aby mi připomněla, že jsem zapomněla zalít její kytky.
Moje sestra Jana žije v Brně a domů jezdí jen dvakrát do roka. „Nenech se tím užírat,“ říká mi do telefonu. „Ona už se nezmění.“ Ale jak mám odpustit někomu, kdo nikdy ani nepřiznal chybu?
Jednou večer sedím sama v kuchyni a píšu matce dopis. Chci jí říct všechno – jak moc mě bolela její slova i mlčení, jak moc jsem toužila po jejím uznání. Dopis ale nikdy neodešlu. Spálím ho v popelníku vedle okna.
Přijde den, kdy matka upadne v koupelně a já ji najdu ležet na studených dlaždicích. Držím ji za ruku a volám záchranku. V tu chvíli cítím směs vzteku i soucitu – pořád je to moje máma.
V nemocnici sedím u její postele a sleduji její unavený obličej. Otevře oči a zašeptá: „Děkuju.“ Je to poprvé v životě, co slyším to slovo z jejích úst.
Po návratu domů se všechno vrací do starých kolejí – požadavky, kritika, mlčení. Ale já už nejsem ta malá holka, která čeká na pochvalu. Jsem dospělá žena s vlastní bolestí i silou.
Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je možné odpustit někomu, kdo nikdy neřekl promiň? A co když to promiň potřebujeme slyšet víc než cokoli jiného?