Martinovo chování bylo poslední kapkou: Dlouho jsem to snášela, ale teď už musím jednat

„Tohle už není normální, Martine! Slyšíš mě vůbec?“ křičela jsem přes kuchyň, zatímco on seděl v obýváku, oči zabořené do blikající obrazovky. V ruce držel pivo, na stole vedle něj ležely tři prázdné lahve. Děti byly zalezlé v pokojích, ticho v domě bylo dusivé. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už to dál nejde.

Nikdy jsem nebyla typ, co by dělal scény. Vždycky jsem věřila, že rodina je základ a že všechno se dá vyřešit rozumným slovem. Ale poslední roky se Martin změnil. Když jsme se brali, byl to klidný, pracovitý chlap. Měli jsme malý byt na Jižním Městě, oba jsme pracovali a těšili se na budoucnost. Když se narodila Anička a později Tomášek, byli jsme šťastní. Ale pak přišla restrukturalizace ve fabrice, Martin přišel o práci a všechno se začalo hroutit.

Ze začátku jsem ho podporovala. „To zvládneme, Martine. Najdeš si něco jiného,“ říkala jsem mu a věřila tomu. Jenže on se uzavřel do sebe. Dny trávil na gauči, večery v hospodě s kamarády. Peníze docházely, já brala přesčasy v obchodě a večer padala únavou. Děti začaly být neklidné, Anička měla problémy ve škole, Tomášek začal koktat. A Martin? Ten jen mlčel nebo křičel.

Jednou večer, když jsem přišla domů pozdě z práce a našla Aničku s uplakanýma očima, jak si balí věci do batohu, protože „táta zase řval“, něco ve mně prasklo. „Mami, proč s ním pořád jsme?“ zeptala se mě tiše. Nedokázala jsem jí odpovědět.

Začala jsem hledat pomoc – nejdřív u kamarádky Lenky, která mi poradila rodinnou poradnu. Martin odmítl jít: „Já žádný psychologický kecy poslouchat nebudu!“ Tak jsem šla sama. Poprvé v životě jsem někomu cizímu řekla nahlas, co se u nás doma děje. Bylo to jako sundat z ramen těžký batoh.

Poradkyně mi řekla: „Jano, musíte myslet i na sebe. Děti potřebují klidnou mámu.“ Jenže jak mám být klidná, když doma panuje napětí? Když se bojím otevřít lednici, aby mi Martin nevyčetl, že jsem koupila špatné mléko? Když děti šeptají místo smíchu?

Jednoho večera přišel Martin domů opilý a začal rozbíjet talíře. Děti se schovaly pod stůl. „Dost!“ zakřičela jsem tak hlasitě, až mě zabolelo v krku. „Takhle už to dál nejde! Jestli ti na nás záleží, musíš něco změnit!“ On se na mě podíval s nenávistí v očích: „Jestli se ti to nelíbí, tak běž!“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co bude dál. Ráno jsem sbalila dětem pár věcí a odešla k mamince do Modřan. Martin mi volal až večer: „Kde jste? Co to má znamenat?“ Poprvé v životě jsem mu řekla: „Nechci, aby naše děti vyrůstaly ve strachu.“

Následovaly týdny plné slz a nejistoty. Maminka mě podporovala, ale já měla výčitky svědomí – rozbila jsem rodinu? Co když Martinovi ublížím? Ale pak jsem viděla Aničku, jak se poprvé po dlouhé době směje u večeře, a Tomáška, jak bez koktání vypráví o škole.

Martin mi psal zprávy – nejdřív výčitky, pak prosby o návrat. Slíbil, že přestane pít a půjde na terapii. Dala jsem mu šanci – kvůli dětem i sobě. Začal chodit do skupiny anonymních alkoholiků a pomalu se vracel zpátky ten muž, kterého jsem kdysi milovala.

Není to pohádka s jasným koncem. Každý den je boj – s vlastními pochybnostmi i s minulostí. Ale poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že žiju svůj život podle sebe.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu? Měla jsem odejít dřív? Nebo je důležité vydržet a bojovat za rodinu až do poslední chvíle? Co byste udělali vy na mém místě?