Maminko, klíče už nejsou tvoje: Příběh o roztržené rodině a hledání vlastní cesty
„Ivane, tohle už není normální! Tvoje máma tu byla zase bez ohlášení. Já už to dál nevydržím!“ Lenka stála uprostřed kuchyně, ruce se jí třásly a v očích měla slzy. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi hroutí svět. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet a já cítil, jak se mi v hrudi svírá něco těžkého.
„Lenko, prosím tě, uklidni se. Máma to nemyslí zle…“ začal jsem tiše, ale ona mě přerušila: „Nemyslí to zle? Včera mi přerovnala šuplíky v kuchyni! A dneska mi řekla, že neumím vychovávat našeho Filipa! Ivane, tohle je náš domov, ne její!“
Mlčel jsem. Věděl jsem, že má pravdu. Ale zároveň jsem si představil mámu – Marii, jak sedí sama v panelákovém bytě na Proseku, kde jsem vyrůstal. Vždycky byla silná žena. Po smrti táty mě vychovávala sama a nikdy si nestěžovala. Jenže teď… teď se její síla změnila v kontrolu.
Vzpomněl jsem si na včerejší večer. Přijdu domů z práce a máma sedí na gauči, Filip si hraje na koberci a Lenka vypadá, jako by měla každou chvíli explodovat. Máma mi podává talíř s buchtou: „Ivánku, ochutnej, Lenka zase zapomněla koupit mouku, tak jsem musela improvizovat.“
Lenka se otočila ke mně: „Vidíš? To je pořád dokola! Já už nemám sílu.“
Ten večer jsme se s Lenkou pohádali. Hádka byla ostrá, plná výčitek a slz. „Musíš si vybrat, Ivane! Buď budeš stát za mnou a Filipem, nebo za tvojí mámou!“ křičela Lenka.
Celou noc jsem nespal. Převaloval jsem se v posteli a přemýšlel nad tím, kde je hranice mezi synovskou povinností a odpovědností manžela a otce. Ráno jsem šel do práce jako tělo bez duše. V tramvaji jsem zahlédl svůj odraz ve skle – unavený muž s kruhy pod očima.
Doma mě čekala další scéna. Máma přišla s nákupem: „Ivánku, koupila jsem ti tvoje oblíbené rohlíky. A taky jsem ti vyprala košile.“
Lenka stála ve dveřích ložnice a jen tiše sledovala.
Po obědě jsem si sedl s mámou ke stolu. „Mami, musíme si promluvit.“
Podívala se na mě překvapeně: „Copak se děje?“
„Mami… já vím, že to myslíš dobře. Ale nemůžeš sem chodit kdykoliv chceš. Musíš respektovat naše soukromí.“
Její oči ztvrdly: „Já jsem tvoje matka! Vždycky jsem tu pro tebe byla! A teď mě chceš vyhodit?“
„Nechci tě vyhodit… jen potřebujeme s Lenkou prostor. Jsme rodina.“
„A já nejsem tvoje rodina?“
V tu chvíli mi došlo, že tohle nebude jednoduché.
Další dny byly plné napětí. Máma mi volala několikrát denně, posílala SMSky: „Ivánku, nezapomeň na vitamíny.“ „Ivánku, Filip má kašel?“ Lenka byla stále uzavřenější, začala spát v dětském pokoji.
Jednoho večera přišla Lenka za mnou do obýváku. „Ivane… já už nemůžu. Pokud něco neuděláš, odejdu i s Filipem k našim do Plzně.“
To byla poslední kapka.
Druhý den ráno jsem vzal klíče od našeho bytu a šel za mámou na Prosek. Seděla u stolu s hrníčkem kávy a luštila křížovky.
„Mami… potřebuju ti něco říct.“
Zvedla oči: „Copak?“
Podal jsem jí klíče: „Mami… tyhle klíče už nejsou tvoje. Potřebujeme s Lenkou soukromí. Prosím tě… respektuj to.“
Chvíli bylo ticho. Pak máma vstala a začala plakat: „Takže už nejsem vítaná? Takže po všem, co jsem pro tebe udělala…?“
Chtěl jsem ji obejmout, ale odstrčila mě: „Jdi pryč.“
Cestou domů jsem měl pocit, že se mi rozpadá život na kusy.
Doma mě čekala Lenka s Filipem v náručí. „Jak to dopadlo?“ zeptala se tiše.
„Dal jsem jí klíče zpátky,“ odpověděl jsem zlomeně.
Objala mě a poprvé po dlouhé době jsme byli zase spolu – jen my tři.
Ale večer mi přišla SMS od mámy: „Nikdy ti to nezapomenu.“
Sedím teď u okna a dívám se na noční Prahu. Udělal jsem správnou věc? Kde končí povinnost syna a začíná odpovědnost muže? Co byste udělali vy na mém místě?