Mamin byt, moje sny: Když se rodina stane soupeřem

„Mami, prosím tě, už to neodkládej. Potřebuju ten byt. Sama víš, že v tom podnájmu na Žižkově už to dál nejde.“

Stála jsem v kuchyni našeho starého bytu na Vinohradech, ruce sevřené v pěst, hlas se mi třásl. Máma seděla u stolu, upřeně hleděla do hrnku s kávou a mlčela. Ticho bylo husté, dusivé. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly podtrhnout tíhu té chvíle.

„Lucko, už jsme to probíraly. Ještě nejsem připravená. Ten byt byl přece babičky, tvoje vzpomínky nejsou silnější než moje,“ řekla nakonec tiše.

Zavřela jsem oči a snažila se nevybuchnout. Od smrti babičky uplynuly dva roky. Dva roky, co jsem žila v cizím bytě s cizími lidmi, zatímco ten jediný domov, který mi kdy připadal skutečný, zůstával prázdný. Máma tam chodila jen zalévat kytky a občas tam přespat, když se pohádala s tátou.

„Ale mami, vždyť jsi mi slíbila, že tam budu moct bydlet! Já už nemám sílu pořád čekat. Všichni moji kamarádi mají svoje byty nebo aspoň jistotu. Já mám jen krabice v kumbálu a pocit, že mě vlastní rodina nechce pustit dál.“

Máma se na mě podívala s očima plnýma slz. „Ty si myslíš, že je to pro mě jednoduché? Že mě nebolelo, když máma umřela? Každý kout toho bytu mi ji připomíná. Když ti ho dám, bude to jako bych ji ztratila podruhé.“

Cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza. „Ale já ji ztrácím pokaždé, když tam nemůžu být. Byla jsem její jediná vnučka. Vždycky říkala, že ten byt bude jednou můj.“

Ticho. Jen tikot hodin a déšť za oknem.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky na babičku – jak jsme spolu pekly bábovku, jak mě učila plést šálu na zimu, jak mi šeptala pohádky do ouška. Ten byt byl pro mě víc než jen čtyři stěny – byl to úkryt před světem, místo bezpečí.

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolega Petr si všiml mého rozpoložení.

„Lucko, co se děje? Jsi poslední dobou úplně mimo.“

„To je na dlouhé povídání,“ povzdechla jsem si.

„Hele, jestli potřebuješ někde přespat nebo si jen popovídat… víš, kde mě najdeš,“ nabídl mi.

Bylo fajn vědět, že aspoň někdo stojí při mně. Ale stejně jsem věděla, že tohle musím vyřešit sama.

Další týdny byly jako zlý sen. Máma se mnou odmítala mluvit o dědictví. Táta se tvářil neutrálně – „To je mezi váma holky, já do toho nechci zasahovat.“ Bratr Honza žil už roky v Brně a do Prahy jezdil jen na Vánoce; jeho to nezajímalo.

Jednou večer jsem přišla domů a slyšela mámu plakat za dveřmi ložnice. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem zaklepala.

„Mami… můžu dál?“

Mlčky kývla.

Sedla jsem si k ní na postel. „Já vím, že tě to bolí. Ale mě taky. A čím dýl to trvá, tím víc mám pocit, že už nejsme rodina.“

Máma se rozplakala ještě víc. „Já nevím, co mám dělat. Bojím se být sama… bojím se pustit tě dál…“

Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsme plakaly spolu.

Další den jsem si vzala volno v práci a šla do babiččina bytu sama. Odemkla jsem dveře a ucítila známou vůni levandule a starého dřeva. Prošla jsem všechny místnosti – kuchyň s modrými dlaždicemi, obývák s vybledlým kobercem, ložnici s krajkovými záclonami. Všechno bylo přesně tak, jak to babička nechala.

Sedla jsem si do jejího křesla a poprvé za dlouhou dobu cítila klid. Najednou mi došlo, že ten boj není jen o byt – je to boj o minulost i budoucnost zároveň.

Večer jsem mámě napsala dlouhý dopis:

„Mami,
Vím, že je to pro nás obě těžké. Ale nechci přijít o tebe ani o vzpomínky na babičku. Prosím tě – pojďme najít cestu, jak ten byt sdílet. Můžeme ho opravit spolu, udělat z něj místo pro nás obě… Nechci válčit s vlastní mámou.“

Odpověď přišla až za tři dny:

„Lucko,
děkuju za tvůj dopis. Máš pravdu – babička by nechtěla, abychom se kvůli ní hádaly. Pojďme to zkusit spolu.“

A tak jsme začaly opravovat byt společně. Bylo to těžké – hádaly jsme se o barvu stěn i o starý nábytek – ale zároveň jsme si byly blíž než kdy dřív.

Dnes už v tom bytě bydlím já – ale máma má klíče a často přichází na kávu nebo jen tak posedět v babiččině křesle.

Někdy si říkám: Musí člověk bojovat o své místo i proti vlastní rodině? Nebo je možné najít cestu zpátky k sobě navzájem? Co byste udělali vy na mém místě?